…a takové to tehdy bylo
Vstáváme v teď už standardních sedm ráno, to zas byla i noc jak v márnici, ale díky dvěma dekám o které jsme si včera řekli majiteli domu. Asi za hodinku jsme připraveni k odchodu. Je zvláštní, že při placení se místní chovají tak nějak podivně – nervózně a odměřeně. A to i přesto že jsme …
Pokračovat ve čtení „Srí Lanka – Den 16 – Vlak Nanu Oya – Ella“
Dnes je flákací den. Přecijen po patnácti dnech na cestách toho máme dost. Nikam nespěcháme a tak vyspáváme. No vyspáváme – díky vysoké nadmořské výšce je tu v noci zima, takže. No zima, patnáct stupňů, nic co by nás doma rozhodilo. Ale příliš rychle jsme si zvykli na noční třícítky a tak dneska klepem kosu. …
Dnešek bude nabitý – vstávání v půl druhé v noci, pět tisíc schodů na vrchol posvátné hory, teplotní rozdíl dvaceti stupňů, toulaví psi, pět tisíc schodů dolů z posvátné hory, přesun busem do vysokohorského střediska, zkušenost s betelem. A ne zrovna taková jakou jsme si představovali.
V půl sedmé mě budík vytáhne z připitomělého snu. Aspoň že opice neřvaly celou noc, takže jsme docela čilí. Od večera mám v koupelně připravenou vodu, furt ječtě smrdí chemií, no alespoň jsme se zatím nějak masivně neposr@li. Ve čtvrt na osm máme zabalíno a vyrážíme na cestu. Jdeme pěšky, ranní špička začíná, ale ještě …
Pokračovat ve čtení „Srí Lanka – Den 13 – Vlakem do Hattonu“
6:15 – budíček po další probdělé noci. Místnost má sice větrák, ale jen takoá ten na stojanu. Je plný mastného prachu, špíny a je hrozně hlučný. Do sprchy to jinak než v žabkách ani nezkouším.
7:00 – už stojíme před hlavní branou, přesně na otvíračku
7:10 – pokladní, tedy policistka, dojedla snídani, trhá nám lístky av ypouští nás do komplexu. Je to jediná brána, navíc celý bývalý královský komplex je obehnán širokými vodnímyi příkopy. Místní rádi tvrdí že jsou plné aligátorů, my tu kliku je spatřit neměli. Každopádně ten jden vcházíme jako první, všude kolem je ticho a klid. Po upraveném hlavním chodníku směřujeme ke skále. Je od nás asi čtyřista metrů. Je čím dál tím větší a větší.
Dnes nás čeká starověký komplex, takže spousta kamení, jehož prohlídka zabere dost času. Takže vstáváme brzy, i když si začínáme zvykat, že sedmá je normální hodina.
Na zastávku na křižovatce, kde nás včera vysadil autobus to máme kousek. Místní tuktukář se nás snaží přesvědčit, že památky jsou daleko a že tam nic kromě něj nejezdí. A že za čtyři stovky nás ty tři kilometry k bráně hodí. Tolik peněz jsme dali za posledni dva dny za 250 kilometrů a tak jsme odmítli. Zahli jsme doprava, podél širokého zavlažovacího kanálu, kde se na rozdíl od včerejška nikdo nekoupal, ani nemyl. Asi po třech stech metrech je vstup do komplexu, v devět ráno zcela opuštěný. Zase mě trochu popíchlo těch sto dolarů za vstupenku, ale rychle jsem podobné myšlenky zaplašil, aspoň si to v klidu vychutnám.
Docela jsme si zvykli na „nedovolenkové“ vstávání brzo ráno. Takže sedmá ráno je pro nás standardní čas kdy se vstává, i když dneska to bylo napohodu. I tak v osm vykračujeme na autobusák. Na kruháči stavím tuktuk a dělám klasickou chybu turisty, tak strašnou, že mi je předhazována ještě týden.
Helou, víte kde je autobusové nádraží?
Yes, sir
Ok, good. Mam 150 rupií, stačí to? Clapík se chvíli zamýšlí. Nebo spíš nemůže popadnout dech. Lenka za mnou obrací oči v sloup.
Ou yeah sir, good, honem si nasedněte
Ani ne za kilometr a půl jsme byli u autobusu.
Při raní sprše si vzpomenu na cetsu do Albánie, konkrétně na probíjející vodní baterii. Místní provedení průtokového ohřívače je taky podobného ražení. Zatím neprobíjí, ale to je podle mě otázkou času, když dráty vedou přímo do hlavice sprchy. I když mám na nohou gumové žabky, asi by mi to moc nepomohlo. Ale zatím dopadlo vše dobře a koupel ne osvěžující
Na doporučení vstáváme poměrně brzy, půjčujeme si kola za slíbených 250 Rupií za jedno a vyrážíme. Je to docela sranda, obě jsou to dámská kola co mají slávu za sebou. Jsou na menší postavu než mám já, takže je to taková jízda jako vosa na bomboně.
V osm nás budí strašlivá kocovina. K snídani máme naštěstí pořádnou snídani, volské voko a toasty s džemem. K tomu banán a džus z papay. Bílek ve voku byl polosyrový a džus smrděl stejně špatně jako chutnal.
V devět pro nás naposledy přijel Namal. Píšeme mu nějaké zápisy do knihy, v češtině i angličtině, přidávám i mobil, tak jsme zvědav kdo se ozve. V deset jsme na autobusáku, kde nás posadí do rychlostního busu. To je ten, co nestaví (skoro) nikde jen v cílové destinaci. Jede tady naplno klimoška, takže v těch šestnácti stupních je nám docela kosa a radši volíme normální semi-express bus. Navíc je o polovinu levnější. Sedáme si na španělské bidýlko. Tak označujeme první řadu sedadel, člověk tu sedí vytrčenej vepředu.
Z postele jsme se vyhrabali až v devět. Alespoň jsme byli dobře vyspaní a nakonec to ani nevadilo, Namal měl zpoždění. Dnes bude relaxační den, a to doslova. Máme na programu ajurvedskou masáž.
Cestou stavíme na válečném hřbitově. Na Srí Lance, tehdy vlastně ještě na Ceylonu se sice nikdy nebojovalo, ale jakožto důležitý přístav byla několikrát bombardována. Z jednoho takového náletu je i tento hřbitov. Podle Lonely Planet se o něj stará milý chlapík, který sice nevybírá vstupné, ale tak stovka do ruky je poděkováním za výkad, který rád poskytne. Tentokrát Lonely Planet nekecal, chlapík byl moc fajn a prošel s námi skoro všechny náhrobky. Je jich tu snad dvě stě padesát a skoro tolik národností. Angličané i Skoti, Italové i Američané, ale i Nigeriec. Všichni mají klasické náhrobní desky, jen Francouzi mají kříž. Jako všude na světě. Zajímavé jsou ty dva náhrobky s vykousnutími v rozích – ty označují, že zde byl pohřben vězeň. Chlapíkovi podávám stovku a jsme oba spokojeni.