…a takové to tehdy bylo
Tři feraty v jednom zátahu s třítisícovkou na vrcholu? Převýšení skoro dva kilometry? Dole v tričku, nahoře s mačkama a cepínem? No takové nabídce prostě nešlo odolat. Superferata Dachstein.
Vyrážíme dopoledne směr ČB, Linz, a dál na Dachstein. První zastávka je ale Kaplici, v restauraci U Sedláčků. Po obídku ještě výstup na komín místní teplárny, za povzbuzování účastníku rakouského zájezdu, kteří nás pozorovali z protější benzínky.
Tak jako Grand Opening byla akce velkolepá, tak i uzavření rabyňské sezony dávalo tušit hojnou účast. Dokonce i nepravidelný návštěvník ze severu se dostavil. Nezapomenutelný, gigantický event.
Po veleskvělé výpravě na Ašsko a po mírně hysterickém zpravodajství ze Šluknova padla volba na další výlet logicky do severního výběžku republiky. Čekali jsme rasové nepokoje, převrácené kontejnery a hořící auta. Začalo to slibně, pasažéři večerního vlaku z Rumburka do Šluknova vypadali divně, stejně jako první dvě tři hospody ve stejném městě. Zahulíno,a když jsme vešli dovnitř, všchny oči se otočily na nás, málem hudba přestala hrát. Až v pizzerii byla sice servírka s prapodivným účesem, ale zato neměla problém s Aidou a byla celkově normální.
Po vydatné večeři a pár pivech jsme se vydali po modré směr kóta 411, kde jsme po mírném hledání zbudovali noční ležení. Sázka na to, že v noci nebude pršet nevyšla, a tak jsme v půlce noci vytahovali pláštěnky a kousky igelitu. Naštěstí to byla jen přeháňka rozehnaná větrem co se nás pak držel skoro celý den.
Byl to nejhromadálnější z hromadálů legálů. Svaz českých komínářů, konkrétně plzeňská divize se dohodl s Plzeňskou teplárenskou. Dohoda to byla oboustranná, dostali jsme povolení k výstupu, jen když vezmeme šéfa představenstva s sebou nahoru. No proč ne. Ale protože jde o Romana Jurečka, dostal legál nový rozměr. Tím je Česká televize, která o výstupu přijela natočit reportáž.
Původně jsme měli jet do Vykmanova, ale Tonda navigoval tak dobře, že jsme skončili na Měděnci. Což se nakonec ukázalo jako šťastný omyl, když jsme dostali možnost projít si areál opuštěného železnorudného dolu. Paní z vrátnice byla sice ráda že vidí nějaký lidi, moc jich sem asi nechodí, ale dovnitř se nás bála pustit. Ale ochotně nám dala čísla na majitele. Zastihli jsme toho druhého, údajně toho víc nevrlého, asi v dobrém rozmaru, protože souhlasil a ještě po klucích chtěl vizitku na Klub.
Šachta jámy Svornost, která se tyčí ve svahu kostelem mě vždy přitahovala a patřila k místům jitřícím moji představivost. Jáchymovské peklo napovrchu, nebo podzemí v okolí jsem vždy navštívil v zimě, kdy vše bylo pod sněhem a mráz drtil co mohl. Teď bylo pozdní léto a mě se naskytla šance podívat se na dvanácté patro, stejně jako redaktoři Technetu , tedy půl kilometru pod zem a vymáchat si ruce v radonové lázni.