Noc v oblacích

Ráno. Metr místa ve třech stech metrech

Tak téhle nabídce nešlo odolat. Pojeď s náma na Slovensko. Přespíme na metr širokém ochozu třísetmetrového komína a pak budem běhat dva dny po Malé Fatře..

Odjezd začal standardní panikou. Vzpomněl jsem si na šílenou noc na Lysé hoře a tak jsem cestou na sraz ještě zakoupil bivakovací stan pro jednu osobu. Byl asi rok ve slevě, poslední kus, a navic armáda, pro kterou byl původně vyroben, si ho sice moc pochvaluje, ale tenhle kus nechce ani se slevou. Tak uvidíme.Nemám eura, nemám mapu, ale mám lopatu, co kdyby nasněžilo. I tak je můj batůžek nejmenší ze všech.

Kolem jedenácté dorážíme do Povážskej Bystrice Místní legenda, 300 metrů vysoký elegán se tyčí ve zbytcích továrního areálu. Cvičně zdoláváme menšího bratra v areálu, má jen sto metrů. Těsně po půlnoci balíme a začíná šplh vzhůru. Opět si blahořečím. Malý batoh zavěšený obráceně, tedy ne na zádech, ale na břiše výrazně usnadňuje lezbu vzhůru. Ale i tak jsou ty stovky metrů vzhůru vyčerpávající.

Svinovská hospoda

Bejvávalo....

Je to jeden z mnoha domů, které tu v Sudetech zůstaly. Veliký, několikapatrový, solidně postavený. Jeho historie je poměrně bohatá, včetně cikánské rodiny z Maďarska. Snahy o obnovení původního účelu stavení, tedy zájezdní hostinec, však zůstaly bez naplnění. Před dvaceti lety se parta študáku z Prahy pokusila ještě jednou obnovit slávu místa. Bylo jich na to dost a jejich působení je dodnes patrné. A to v tom dobrém slova smyslu – omítky,elektrika, okolí domu. Jenže pak se stalo co muselo, chlapi si nešli ženské a ty to celé fungující společenství nějak rozložily. Alespoň si to myslí Tvrdíkovi, jedni z mála stálých obyvatel.

Budovu, včetně krásného tanečního a divadelního sálu čeká dle mého rychlý skluz ze stavu zachovalého do stavu ruiního. Propadlé stropy a zatékající střechy vykonají své. Ukrást již není moc co, ale i to se ještě může změnit.

Smutný konec.

První sníh sezony

Kam nechodí ostatní, chodíme my...

Původně mělo jet asi deset lidí, mé milované geronty do toho nepočítaje. No a nakonec jela jen sl. Živná a mí milovaní rodiče s Johanou. Původně to měl být hezký podzimní výlet, nakonec to byl první zasněžený dvojden sezony. Z toho plyne, že člověk nemá moc plánovat, stejně to bude jinak.

Na Andělské hoře to ještě na podzim vypadalo. Na Klínovci už byla mlha zima a lezce zasněžíno. A dole pod kopcem v Německu už byla pravá zima s deseti centimetry sněhu. Naučná stezka včetně bývalých důlních děl zela prázdnotou, opět díky pravidlu čím horší počasí, tím lepčí čas na výlet, protože tam nebudou lidi.

Poleno

Macek

Tak jako mnohokráte předtím zas došlo dříví. Jeden by neřek jak rychle mizí. Naštěstí má člověk po ruce pár správných chlapů.

Najdou strom a rozhodnou se ho odnést. V kuse to nejde, drobek to není. Tak ho rozřežou na dvoumetrové kusy. Ani s těma není k hnutí. Zkrátit na metrová polena, to už je lepší, přesto víc než válení nejde. Takže nakonec na „malé“ špalky, ty nasázet do IKEA tašky a jak mravenci pendlovat tam a sem.

Hornické muzeum Krásno

Zamyšlený horník

Osud muzea je jako přes kopírák s ostatními u nás. V devadesátých letech nastal prudký útlum těžby a doly se jeden za druhým zavíraly. Na rozdíl od vedlejšího dolu Stannum měl Vilém větší štěstí. Areál bývalého cínového dolu stojí totiž v obci a tak se z něj mohlo stát muzeum. Postupmě se sem začaly svážet exponáty z okolních rušených provozů. Jádrem je těžební parní stroj, který byl nainstalován v hlavní budově přes ulici jako první. Zajímavostí je, že to bylo v zimě, a budově kvůli tomu strhli střechu, aby ho dovnitř dostali.

V hlavní budově jsou ještě vystavené šutry, takže jsem si konečně v klidu prohlédl jak vypadá Cinvaldit alias cínovec z Cínovce a co to tam dole tak zeleně světélkovalo.

Oranžový zábal

Underground disco :)

Odvodňovací štola, která se nachází v katastru obce nedaleko Karlových Varů je zajímavá hlavně svou barevností. Odvodňuje bývalý hnědouhelný důl a má poměrně malý spád. Možná i tíky tomu je zaplněná různobarevným bahnem, od černého, přes oranřové železité až ke karmínově rudým stalaktitům. Původně vysoká chodba se neustále zmenšuje, nánosy bahna se zvyšují, po několika stech metrech je člověk nucen postupovat v podřepu, stěží pohne holiknkama. Za krápníkovou kroudou to vzdávám, dál to nejde, leda v plavkách, a to si koncem října nechám ujít.

Na cestě do Krásna

Aida cestou do Krásna

Krásno je krásné. Ať si kdo chce co chce říká, Krásno je krásné. Akorát nesmí být zima, pršet a celkově počasí, že by psa nevyhnal.

My jsme vyhnali hned dva, Aidu a Kukyše (Nebo Cookishe ? – Plívouši pomoz nemám v tom jasno). A aby se v tom čase nečasu nehnali sami, trmáceli jsme se s nimi. Pouť to byla navýsost obětavá, hlavně ve finální části. V hornickém muzeu jsme stihli akorát pani pokladní popřát klidné zavření muzea s výhružkou, že se zítra vrátíme. Už tři hodiny, celou cestu do Bečova, pršelo a Krásno tak vůbec nebylo krásné. I když se nás o jeho krásách pokoušel přesvědčit místní bezdomovec, který stejně jako my hledal něco na zub v místním, po vietnamsku přetvořeném Coopu.

Ještě že nás TJ přijel vysvobodit.

Drak

Vzhůru k oblakům, vzhůru za talířem! :)

Jedno krásné vratíkovské odpoledne a šťastná rodinka na louce s drakem.

p.s – ještě jednou díky za nalezené klíčky 🙂

Macocha

Poslední pohled ?

Macochu jsem navštívil už potřetí. Pokaždé jsem se ale dostal jen na horní vyhlídku, protože v sezoně je potřeba rezervace. Lidí je tu obvykle nespočetně. Proto jsem vyrazil už večer s plánem přespat na parkovišti v autě a zajistit si tak první místo.

Na místo jsem dorazil kolem jedenácté v noci, všude černočerná tma, ale nebyl jsem v ní sám. Můj klid narušil mladík, který mě prosil o svezení do nejbližší vesnice. Prý se pohádal s kamarády o peníze a ti ho tu vyhodili bez mobilu, bez dokladů a vrátili se sami do Brna. Poslal jsem ho do vesnice po silnici, je to čtyři kilometry, to by měl zvládnout.