…a takové to tehdy bylo
Letošní Matějská mi zas málem proklouzla mezi prsty. Jako obvykle jeden furt někde lítá a pak už jen ve zprávách čte, že letošní pouť byla zas pecka.
Naštěstí zasáhlo počasí a prvních čtrnáct dní bylo tak hnusně, že provozovateli nezbylo nic jiného, než prodloužit. A jakoby to byl signál, vyšlo sluníčko, všichni byli veselí a hraví a to nejvíc ti, od kterých bych to nečekal.
Jaro už vystrkuje růžky, ale zima se ještě nevzdává. Sraz je na jednom malém nádraží kus od České Lípy. Krásná cihlová budova z přelomu minulého století svojí krásou a poctivostí zastiňuje moderní krabici (asi) ze sedmdesátých let, kterou nestálo za to ani fotit. Majestátnost cihlové budovy a celková atmosféra nádraží fungovala líp než kdejaké motivační náborové video.
Samotné podzemí bylo zajímavé hlavně „teleportem“ ve formě trubky, kterou se slaňovalo dolů. Má něco kolem sedmdesáti čísel v průměru a jízda těch pár metrů dolů je zážitek.Navíc trubka skončí a na první pohled nikde možnost vystoupit. Všichni totiž skončí zády k vyříznutému výstupnímu otvoru, koukají do zrezivělé stěny před nosem tak chvíli panikaří.
O druhý zážitek se postaral jezevec, který bydlí ve svážné štole a kterého bych tu dole nečekal