Tak jsem se zas nechal ukecat. Další várka sedmdesáti kilometrů pěšmo v jednom dni. Legendární Pochod Praha Prčice. Tentokrát si sebou beru výraznou posilu – Aidu. Snad to ujde, pro jistotu je Kovarova Markét na telefonu jako záchranné vozidlo.
Divoké bylo už ráno, kdy jsem bez snídaně musel dobíhat autobus. Naštěstí mě řidič viděl a gentlemansky dojel na zastávku doslova pomaleji než krokem. Bylo lehce po páté ráno když jsme se sešli na konečné céčka na Hájích. Po startovních formalitách a nezbytném fotu vyrážíme po obvyklé trase. Už mezi paneláky se rozpršelo. Do deseti minut lilo jako z konve a všichni jsme hezky promokli. Dokud jsme pochodovali po asfaltu, tak to ještě šlo. Ale v lese a na poli začlo peklo. Bahení peklo.
Až do Týnce lilo více či méně a pochod místy připomínal válečné záběry z východní fronty. Bahno kam se podíváš. Taky se pomalu projevovala absence předchozího tréninku. Tedy u mě. Docházely síly a pobolívá co může. Ta chlupatá bestie celou dobu běhala okolo mě a nepřestávala mít dobrou náladu.
