Vylitý Nadýmač

Ač by se mohlo zdát že příspěvek souvisí se sobotní návštěvou Českého pivního festivalu, není tomu tak. Přestože jsme se na posledním dni taky pěkne vylili, řeč bude tentokrát o Uhříněveské minipovodni.

Rozvodněný Říčanský potok naplnil rybník Vodice. To co neodteklo nouzovým přepadem se vlilo do níže položeného rybníku zvaného Nadýmač. A právě ten se v sobotu vylil a začal ohrožovat přilehlé, pod úrovní hladiny postavené domky. A tak jsme měli v Uhři evakuaci. Dokonce slavnou, prtože jeden z domků obývá Ivetka Bartošová. A není vyloučeno že následovala Nadýmačova příkladu a vylila se taky.

Fotky jsou z neděle 2.6.2012 mezi osmou a devátou večer. Zajímavostí byl nejen počet lidí „na procházce“, ale i to, že městská policie používá k hlídkování civilní osobní auta, jak je vidět na fotkách.

Pivní festival a jiná zvěrstva

Letošní léto zatím festivalům moc nepřálo. Je zima, žádný sluníčko a pořád prší. Navíc blížící se povodňová vlna donutila zrušit nejeden festiválek, třeba ten v Praze na Náplavce. Naštěstí jsou Holešovice dost vysoko nad vodou a tak jsme mohli vyrazit na jedno pořádně vychlazené pivo.

Po vstupu jsme vyfasovali stoprocentně rozmazatelné razítko a obsadili místo v průvanu. Snažili jsme se zahřát jak jen to šlo, já například jsem zvolil zázvorové pivo, protože zázvor hřeje, jak je obecně známo. Nebyl jsem s výsledkem spokojen, a tak jsem si dal ještě pár jiných. Od Hastrmana po Sklep, málo co evokovalo slunný letní podvečer bez mokra a bahna.

Takže přišla na řadu Becherovka (to jediné tam ještě měli) a pak to začala být teprve jízda. Nebyli jsme zdaleka sami, našli se mnohem mnohem odvážnější skupinky. Vrchol vystoupení jedné z nich, tedy dokončený amatérský striptease jsem bohužel při čekání na pivo viděl i já. Více najdete ZDE Ještě že Lucka nepila a tak nás mohla rozvézt po domovech. Kluci dostali po lahvičce a přání dobré noci. Mě asi nikdo nepřál, tak zle mi už dlouho nebylo.

Do Prčic s bahnem!

Tak jsem se zas nechal ukecat. Další várka sedmdesáti kilometrů pěšmo v jednom dni. Legendární Pochod Praha Prčice. Tentokrát si sebou beru výraznou posilu – Aidu. Snad to ujde, pro jistotu je Kovarova Markét na telefonu jako záchranné vozidlo.

Divoké bylo už ráno, kdy jsem bez snídaně musel dobíhat autobus. Naštěstí mě řidič viděl a gentlemansky dojel na zastávku doslova pomaleji než krokem. Bylo lehce po páté ráno když jsme se sešli na konečné céčka na Hájích. Po startovních formalitách a nezbytném fotu vyrážíme po obvyklé trase. Už mezi paneláky se rozpršelo. Do deseti minut lilo jako z konve a všichni jsme hezky promokli. Dokud jsme pochodovali po asfaltu, tak to ještě šlo. Ale v lese a na poli začlo peklo. Bahení peklo.

Až do Týnce lilo více či méně a pochod místy připomínal válečné záběry z východní fronty. Bahno kam se podíváš. Taky se pomalu projevovala absence předchozího tréninku. Tedy u mě. Docházely síly a pobolívá co může. Ta chlupatá bestie celou dobu běhala okolo mě a nepřestávala mít dobrou náladu.

Dvě čárky

Dlouho, dlouho se držely v houfu a nic s nima nebylo. Až jednou vyrazila jedna správným směrem a byly z toho:

Matějská

Kočka vám přináší....

Letošní Matějská mi zas málem proklouzla mezi prsty. Jako obvykle jeden furt někde lítá a pak už jen ve zprávách čte, že letošní pouť byla zas pecka.

Naštěstí zasáhlo počasí a prvních čtrnáct dní bylo tak hnusně, že provozovateli nezbylo nic jiného, než prodloužit. A jakoby to byl signál, vyšlo sluníčko, všichni byli veselí a hraví a to nejvíc ti, od kterých bych to nečekal.

Jezevcův teleport

Hurá přes dveře

Jaro už vystrkuje růžky, ale zima se ještě nevzdává. Sraz je na jednom malém nádraží kus od České Lípy. Krásná cihlová budova z přelomu minulého století svojí krásou a poctivostí zastiňuje moderní krabici (asi) ze sedmdesátých let, kterou nestálo za to ani fotit. Majestátnost cihlové budovy a celková atmosféra nádraží fungovala líp než kdejaké motivační náborové video.

Samotné podzemí bylo zajímavé hlavně „teleportem“ ve formě trubky, kterou se slaňovalo dolů. Má něco kolem sedmdesáti čísel v průměru a jízda těch pár metrů dolů je zážitek.Navíc trubka skončí a na první pohled nikde možnost vystoupit. Všichni totiž skončí zády k vyříznutému výstupnímu otvoru, koukají do zrezivělé stěny před nosem tak chvíli panikaří.

O druhý zážitek se postaral jezevec, který bydlí ve svážné štole a kterého bych tu dole nečekal

Schlitzova bouda

Nejvýše položená ze Schlitzových bud.

Osobně jsme ho neviděl, ale podle vyprávění je starý Schlitz je zajímavý chlapík. Je mu kolem sedmdesátky, má dvě krávy a je to takovej ten nezničitelnej horal. Hospodaří v krkonošské chalupě a ještě správcuje dvě další velké chalupy.A do jedné z nich jsme se na prodloužený víkend nastěhovali s celou bandou. Lidi postupně přijížděli i odjížděli, v jednu chvíli nás tam bylo snad patnáct. Naštěstí je chalupa dost velká na to, abychom se tam našťouchali. I když mezi jednotlivými pokojíky je zeď doslova z papíru, takže se vlnila když Béňa chrápal.

Výběh na Sněžku a jiné radovánky

Vrchol dobyt!

Počasí bylo vrtkavé, jeden den jsme se probíjeli Na rozcestí ve sněhové vánici a prošlapávali stopu v hlubočáku, druhý den svítilo až připalovali a tam kde den předtím sníh za námi zametal stopy byla lyžařská dálnice. Krásného počasí jsme využili nejen k courání po okolí, ale hlavně k výstupu na Sněžku. Celodenní výlet s návratem za tmy důkladně prověřil moje backcountry běžky a Lucčiny kombičky. Celou dobu mi to (ne)jelo pořád stejně, i při sjezdu jsem vlastně neustále makal abych stíhal v pohodě se vezoucí běžkaře. Pěkně jsem se uhnal a zánět krku na sebe nedal dlouho čekat.

Poslední den se tak nesl ve znamení relaxace a v pravému horskému opalování. Tedy ve spacáku, kdy vás krom sluníčka zahřívá i rum s čajem. Neskutečná lábuž.

Celkově měl pobyt na horách blahodárné účinky, jejichž pozitivní důsledky jsem pocítil až v dlouho poté, v nečekané, ale o to příjemnější podobě.

Na Kleť!

Únorové ráno pod Kletí

Byla to rozhodně jedna z nejkomplikovanějších expedic co jsem kdy organizoval. Alespoň do počtu rozeslaných mailů, změn v plánu a kombinací řešení.

Chvíli to vypadalo na šumavské hvozdy, pak zas prekio-montanistický dýchánek, pak zas nereálný marathon po okolí kleťského masivu. Nakonec se to ustálilo na kolečku kolem kopce, s malou odbočkou jak dolu do dolu, tak nahoru na komín cestou zpět do Prahy.

Vše hodně záleželo na množství sněhu. V pátek i v sobotu přes noc vydatně sněžilo, ale neděle byla ve znamení oblevy. Zatímco v pátek i v sobotu jsme ještě ťapali po pastvinách pod kopcem, v neděli už by to byla rallye bahno. I tak byl dole sníh těžší, strašně lepivý. První noc jsme s Luckou využili pohodlí auta, zatímco kluci losovali, kdo vyfásne Vojtího. Ten se ráno, ještě když všichni spali vytratil do štol Lazce a vrátil se „pomalován válečnými grafitovými barvami“. Nejsem si jist že to byl grafit co měl přes obličej, ale zapůsobilo to.

Klínovecký skitouring

Nevím jak u ostatních, byla na počátku touha vyrazit s batohem pod širák na sníh. Pěšky se to moc nedá, jak se člověk boří, nikam nedojde. Takže sněžnice. Slovy klasika, je vopruz, člověk se sice neboří, ale zase se nesveze. Takže běžky. Člověk se už popoveze, hlavně na upravené stopě. Jenže v prašanu se boří a stoupání do kopce s báglem na zádech je šílená dřina, obzvlášť když nemá namazáno. Zkusím skialpy. Asi stárnu, ale přijdou mi ty moje skokanský prkna strašně těžký. Chce to něc lehčího, kompromis mezi lyžema a běžkama – backcountry. Konečně ideál. Nebo ne?

Bécéčka nejsou moc rozšířená, takže nabídka těch z druhé ruky je chudá. Rozhodl jsem se pořídit si svoje první běžky a v Holešovicích kupuju komplet výbavu. Trochu zbrkle před Vánoci, ale chvíli to vypadalo, že bych se na lyže dostal ještě před koncem roku.

Teď stojím v půlce sjezdovky a funím. Zatím není otevřená pro veřejnost, ale za rok bude vozit lidi z Jáchymova až na Klínovec. Teď se tu objevují jen skialpinisti, freerideři a já na běžkách. Bez pásů, jen se šupinou je to hodně o křižování, šturmem vzhůru jako pásaři to nedávám. Ale krásný počasí dodává sílu a tak je nahoře doháním jen s minutovým rozdílem.