…a takové to tehdy bylo
Po skvělých dojmech z Army Run Vyškov bylo jasné, že letos alespoň ještě jeden závod dám. Jen by to chtělo víc naběhat, přecijen je to z 90% o běhu a z 10% o angličácích.
Dokonce se mi podařilo přesvědčit i dva důležité lidi, aby se na Ještěd vypravili se mnou – Lucku a Béňu. První jako povzbuzovatelka a druhý jako týmový spoluběžec. Ale nejen počasí je nestálé, a tak se věci vyvinuly trochu jinak.
Léto neléto, mašinky zůstávají stálicí na poli oblíbenosti. Chvilkově je dokáže předběhnout nafukovací bazének (dokonce i když je bez vody), ale nejpozději do druhého dne se ozve prosebné ..ššš..ššš.. Frustrace z toho, že jsme na chalupu nevzali koleje vyústila v urychlené hledání nejbližšího srocení železničářů, ideálně těch parních. Shodou okolností o víkendu pokračovalo Bezdružické parní léto. …
Poslední dobou je Rabyně spíš vzácností, naštěstí scénář zůstává stejný – koupačka, grilovačka, oheň. Tentokrát se mezi hosty objevil obrovský a hlučný brouk.
Letos jsme se rozhodli do Čeřína nejet a ejhle, místo nás přijela povodeň. Ještě ve středu večer jsme se Strakou probírali legendární „tábor tří živlů“ a ejhle, ve čtvrtek odpoledne je to tam dole zase vypláchlo. Očití svědci mluví o malém mráčku na obloze, který během chvíle zakryl celou louku. pak však ale překvapivě bez …
„Tak co? Jaký to bylo? Zalezli jste si?“ Překvapil mě zájem o tenhle víkend, takže pár poznámek, fotek a videí. Je z nich vidět, že lezecký víkend se nekonal. V sobotu jsme s dali krátký výlet do Penzionu zátiší, což je procházka na cca dva kilometry. Tešili jsme se na točenou limču v hospodě. Jenže …
Když jsem se na konci zimy hlásil na Army run, bylo to tááák daleko. Neustálým sledováním videí z minulých ročníků jsem se parádně vystresoval, že to nezvládnu, že pro mě bude muset dojet tank a podobně. Půl roku uteklo jako nic, já stojím na stratu a spolu s dvacítkou dalších hulákáním vybíráme, jaká barevná dýmovnice odstartuje naši vlnu. Nakonec jsme dostali hned dvě barvy. Startovní výstřel ze samopalu vz. 58 tomu dodal odpich a vy se řítíme vpřed. A hned nás čeká potápění v kaluži plné bahna.
To si takhle jednou vyberete na mapě ten nejzelenější kout českého lesa. Jen samé lesy, jeden připrcnutý kopec široko daleko a klid a ticho vůkol. A až na místě zjistíte, že je tu srocení bývalých pohraničníků. Už chápu, jak se cítil uprchlý vězeň Kulhánek, když „si z okénka své cely vybral směr do toho nejhlubšího lesa. A ona je tu restaurace.“
Restaurace, tedy pojízdný stánek už měl zavřeno, takže guláš SNB ani pohraničníkovu klobásu jsem neochutnal. Ale dechovku na ochozu stanice jsme viděli, slyšeli, mladý pán přidal i tanec.