Dlouhodobé mrazy a zprávy o nejdelší bruslařské dráze na světě nás nalákaly na zimní Lipno. Béňovi se podařilo najít místní hezký český penzion Adler s majitelem co má echt tsechise jméno Domin. U příjemnácho chlapíka jsme si pronajali apartmán (dvou a třílůžkový pokoj s kuchyňkou) a pro Fílu, Jani a Viktorku samostatný dvoulůžák o patro výš. Samotný odjezd z Prahy se však nesl ve znamení kompletně vybité baterky, což způsobilo nejen lehké časové zpoždení, ale díky souhře náhod se porpvé po maturitě potkal Kovára se svým třídním učitelem, když mi nezávisle na sobě oživovali vůz.
V sobotu po vydatné společenské snídani jsme se rozhodli prubnout jednu z nakonec dvou tras, a to tu vedoucí z Frymburka k Lipnu. Samotný Frymburk je k praknutí narvaný, a důvěřiví neznalci jedou auty až k přístavišti trajektu, aby pak couvali zpět na náměstí, kde se dá jakž takž zaparkovat. Když jsme i my vyřešili tento drobný problém, vydali jsme se na start dráhy. Má dva až tři metry na šířku a byla dž docela rozjezděná. Sníh byl ale vzorně uklizen a to i na odbočkách z hlavní tepny. Na jejich konci si většinou místní podnikavci otevřeli buřtostánek. V jednom takovém zhruba v půlce cesty jsme si dali voraz i my, což jsme velmi uvítal. Jednak jsem měl uplně sedřený kotník od špatně utažených Kovárových bruslí a i fakt, že jsme stál na ledě po deseti letech byl znát. Fíla si dal lahváče, což nechápu a pak skuhral, že je to pivo děsně ledový, což vzhledem k okolní teplotě chápu. Pochopil i majitel buřtostánku, a pro další zájemce dal piva nahřát na grill ke klobásám.
Vzhledem k mému fyzickému a psychickému stavu jsem odmítl pokračovat dále a mohl se tak plně soustředit na životní otázku. Nic netušící Léňa mi však neustále ujížděla a tak pomohlo až skoro zoufalé volání o malou pauzu. Postavil jsem ji na sněhovou krajnici, takže byla výš než já a nemusel jsem tak riskovat že při klekáni uklouznu nebo mi někdo bruslema přejede přes lýtko. Snažil jsme se vyndat krabičku z toho dementního pytlíku ze zlatnictví, což vyvolalo dojem že mám v kapse nějaký bombony a že by si prý taky dala. Polilo mě horko a ztratil jsme řeč a bylo to asi dost vidět. Naštěstí jsem ze sebe dotaz vytlačil a po chvíli přišla i kladná odpověď. No vida, během pěti minut padlo mé několikaleté zařeknutí.
Zbytek dne proběhl víceméně chlubením a gratulacema, s večerínm kuřátkem pečeném na plechu. Jani s Béňou a Tomášem to z bruslí vzali po jezeře na běžkách a samozřejmě dorazili za ouplný tmy. V neděli se všichi až namě vypravili na duhou trať do Horní Plané. Já to vzal pěšky přes bílou pláň a hlavně přes ostrov Tajwan, který lákal už svým jménem. To bylo ale také to jediné, čím byl v zimě zajímavý. Když jsem ho opouštěl, všim jsem si cedule vstup zakázán, ptačí rezervace. Takže asi proto.
Jako zajímavější se jevil přejez přes zamrzlé Lipno. Protože rasa aut se křížila s bruslařskou, chvíli jsme pozorovali frmol, který tu panoval. Doslova auto za autem v obou směrech. Široké a dlouhé praskliny v ledu sice zpívaly, ale hýbaly se jako pevně spojený celek. To bych to nebyl já, abych to nevyzkoušel. Stálo mě to sice malou rodinnou rozepři, ale nakonec jsme se vydali na jezero. Myslim mě a Tomáše, který byl jediný ochotný jet se mnou. Až na vědomí že jepodemnou deset metrů ledové vody se to v ničem nelišilo od jízdy na namrzlé silnici. Na závěrečné žranici jsme to pořádně zhodnotilia pak už zbývalo jen těch dlouhých dvěstě dom.