Po skvělých dojmech z Army Run Vyškov bylo jasné, že letos alespoň ještě jeden závod dám. Jen by to chtělo víc naběhat, přecijen je to z 90% o běhu a z 10% o angličácích.
Dokonce se mi podařilo přesvědčit i dva důležité lidi, aby se na Ještěd vypravili se mnou – Lucku a Béňu. První jako povzbuzovatelka a druhý jako týmový spoluběžec. Já se za to zúčastním Rabyněmana a orientačního běhu dle Béňova výběru. Ale nejen počasí je nestálé, a tak se věci vyvinuly trochu jinak.
Je překvapující, jak jsme neochotní překročit svou komfortní zónu. Velmi často definovanou pohodlím, neznalostí a osobními neodůvodnitelnými pocity. Pro mě to znamenalo slíbit účast na orientačním běhu. Ono to pro někoho nezní tak děsivě, ale radši zbaštím živé červy naložené v láku než se postavit na start s tou bandou individuí s čelenkou na hlavě, prestižkama na nohách a v normálním životě nepoužitelnou mapou.
A stejně tak to mají jiní třeba s bahnem a angličákama. Takže nakonec jsme do Liberce svištěli v čistě jedno-rodinném balení. Díky naší vyspělé práci s časem nebylo třeba přemýšlet, co s volnými minutami před startem – moc jich nebylo. Protože jsem kupoval registraci na poslední chvíli od chlapíka, co nemohl, čekalo mě nějaké to papírování. Ještě převléknout, tentokrát si vzít věci s sebou, abych po závodě neprochladl jako minule. Je patnáct stupňu a mlha,
Start je pomělrně malé místo, plné lidí, hluku kouře z dýmovnic, občas se ozývají motivační výstřely. Aida začíná být hysterická, Lucka nasraná, František apatický.
Tři minuty do startu, dát pusu ženě, podrbat psa, plácnout si se synátorem a hurá na rozcvičku. Bum, je odstartováno. Tentokrát žádná voda hned na začátku, na sjezdovce to ani nejde. Ale zato pěkné stoupání. Jen málokdo běží. První překážky jsou klasické přelejzačky, to zvládne i pětileté děcko. Pak přicházejí kladiny na řetězech. Hodně lidí padá. Přijde mi, že zatímco ve Vyškově si lidi kladiny drželi, tady se jede hodně sólo. Možná je to startovní vlnou (10:30), s větší motivací na dobrý čas.
Hlavně nezastavovat a nepřemýšlet!
Chuť „vyhrát“ je veliká, ale přecijen první vážná překážka, takže opatrně. A to byla chyba za třicet angličáků. Místo toho, abych kládu přeběhl na jeden zátah, zastavil jsem se, abych vyrovnal komíhání. Tak moc se mi nechtělo spadnout, že v zoufalém pokusu přeskakujul na vedlejší kládu. A pak ještě na jednu, za mohutného vykřikování omluv z mé strany a nadávek ze strany těch, co na kládách už stáli. Takže poučení – nezastavovat, neváhat, v rychlosti je jistota
Hlavně se zastavit a zamyslet!
Hned za tím je hod granátem. To je jasné, to dám. Beru granát, poměřuju váhu a vzdálenost a přesným hodem ho hážu na cílovou desku.
Takže za 30″
Jakto, vždyť jsem trefil desku?
Ano, ale cílem bylo prohodit granát skrz okénko nad deskou.
Až teď si všímám malých jakoby okének z klacků nad samotnou deskou. Potupa je veliká, klikuju kvůli blbosti. Odfuním si svých třicet a pak prosím o zkušební hod mimo hru. Šel tam přesně. Poučení? Zastavovat, nehrnout se v rychlosti do překážky. A hlavně se přesně zeptat co a jak.
Poslušně hlásím…
Cesta pokračuje nahoru po sjezdovce. Stoupání do kopce je běsné. Po chvíli opouštíme společnou trasu Civil a Army, my to máme samozřejmě rovnou nahoru. Přichází „překážka“ na procvičení paměti – k posledním dvěma číslicím ze startovního čísla přiřadit hodnost ze seznamu. A v průběhu zbytku závodu je pak na nějaké kontrole říct. Mám pětaosmdesátku, takže poručík a plukovník. Dvě slova, to dám. Pche.
Po vyškrábání nahoru na horu mě čeká obligátní proteinová sváča s červíky (jsou to skvělé čipsy)a převalování pneumatiky od bagru sem a tam. Tady se pomáhat nesmí (stejně nemám od koho), jen holky mohou být dvě. Mám zesláblé nohy, tahám to zádama. Já vím, špatně, ale když to jinak nejde?
Bahno, běh, bolest, bojuj!
Počasí je opravdu horské, mlha, zima fuj. Alespoň že nejsem od bahna, no kde by ho tady taky sehnali, že? Samá horská lesní cestička, všechno ve svahu. A ejhle- oni to bahno sehnali. Na lesní pěšině je kaluž plná řiďoučké černé kaše. Žádná polní žluť, pravé lesní. A samozřejmě ostnatý drát nad tím, aby při plížení nikdo moc nevykukoval. Po téhle překážce máme všichni podobné maskování.
Zbytek závodu se nese ve stále se opakujícím koloritu – běh, běh a zase běh, občas přerušený zpestřením v podobě překážek. Některé jsou sranda a zábava (pneumatiky, sítě a tak), některé jsou překvapivě likvidační (kačáky a žabáky, ty obzvlášť) a některé jsou příjemným překvapením, hlavně proto, že nemusím dělat angličáky. Třeba šplh na laně. Pro jistotu ho organizátoři nasadili hned dvakrát. Hallelujah, že lano bylo lano a ne oslizlá špageta. Oba šplhy dvě bez ztráty kytičky. Stejně tak jako monkey bar, česky řečeno ručkování. Taky nasazeno dvakrát plus ještě velká konstrukce ve finále závodu. Při ručkování se pomáhat může, takže jsem byl požádán, abych jedno děvče jistil zespoda. Předháněli jsem se s ní poslední dva tři kilometry, doslova o metry, takže jsem byl „po ruce“. Chvíli jsme řešili jak ji uchopit, v pase to bylo vysoko, nohy mi přišly nejisté a na baletní úchop (přesně mezi) jsme se znali moc krátce. Nakonec jsme to nějak splichtili. Jenže já pak musel zpátky na začátek a tak mi utekla. Naštěstí ručkování je jednoduché, pokud máte rytmus, není to tolik o síle, jako o technice. Ostatně jako všechno. Takže jsem ji dohnal na další zastávce, na střelbě z praku na cíl. Bylo fajn vědět jak se to ovládá a být si (přiměřeně) jistý. Ale pro jistotu jsem se zeptal, co že mám dělat. Slečna byla o dost nejistější, stejně jako překvapivě velká skupina angličákujících kluků kolem. Karma zafungovala, za dobrý skutek jsem byl odměněn zásahem a na odběhu si koutkem všímám děvčete, jak jde na angličáky. Do konce závodu už mě nedohnala. Jednoduchá, ne silová překážka a jak může rozhodnout.
Kdože to poslušně hlásil?
Nadšení vystířdá úlek, když mám prozradit kód. Fyzická únava udělala své, jaké jen byly ty dvě hodnosti? Plukovníka dávám, hmm, a pak spíš dle pocitu zkouším poručíka. Vyšlo to, uf, nejsem uplná lama.
A pak zase běh, běh běh. Nahoru a dolů. Zvášť ty seběhy jsou znát. Proto jsem rád, když sbíhám skoro dolu, k cílovému prostoru. Tady je „bojové kolečko“. Vyfasuju motobrýle a hurá na krátký okruh, který je ostřelován vojáky. Stojí podél a každého kdo běží pěkně kropí paintbalovými kuličkami. Nesundal jsem si dioptrické brýle a tak do pár vteřin běžím v mlze, přestože kolem je slunečný den. Snažím se trochu kličkovat, ale v poloslepém pološíleném sprintu ze sjezdovky dolů to moc nejde. Párkrát slyším hvízdnout kulku (no vida, jak to úsloví sedí) kolem, ale pak si jedna najde cíl přesně doprostřed vnitřní strany stehna. Pěkně to štíplo, ale jsem rád, že skončila tam a ne kousek vedle. Naštestí jsem dole, otáčím a plížením vpřed zpět na horu na začátek kolečka. Občas se mi nad hlavou rozprskne barevní kulička o ostnatý drát a tak se snažím co nejlépe kopírovat terén. Že není tak snadné udržet zadek dokazují občasné šťavnaté nadávky plazivců, kteří ho vystrčili moc vysoko. A pánové z aktivních záloh mají přesnou mušku.
To pravé drama ale přišlo až za touhle překážkou. Patnáctikilový batoh na záda, a hurá nahoru podél skokanského můstku. tempo mám slimáčí, nepomáhá ani jinak fungující optická motivace pohledem na závodnice z Civil verze, které se bez batohu pohybují vzhůru o poznání lehčeji. Těch pár set metrů bylo nejsilnějším zážitkem z celého závodu.
Kluzké finále
Teda kromě skluzavky. Předposlední překážka vedla skrz odvodňovací rouru. Do tmy a dolů. A s potokem v zádech. Dvacet metrů tmou. Skvělá věc, mrzelo mě když jsme byli venku.
A pak už jen finální shyby. Překvapilo mě, že jich má být jen šest. A ještě víc mě překvapilo, když mi dobrovolník při pátém řekl, že mám splněno. Zpitomělý vyčerpáním jsem poslech, i když jsem vlastně celý závod šetřil síly a myslel na deset posledních shybů. Poučení? Nenechat se zblbnout a počítat si sám. Za ten pocit nešizení to stojí.
A na závěr fotky a inspirační video z kratší verze Civil: