Army run Vyškov Dědice 2016

Když jsem  se na konci zimy hlásil na Army run, bylo to tááák daleko. Neustálým sledováním videí z minulých ročníků jsem se parádně vystresoval, že to nezvládnu, že pro mě bude muset dojet tank a podobně. Půl roku uteklo jako nic,  já stojím na startu, a spolu s dvacítkou dalších hulákáním vybíráme, jaká barevná dýmovnice odstartuje naši vlnu. Nakonec jsme dostali hned dvě barvy, jako jedinní. Startovní výstřel ze samopalu vz. 58 tomu dodal odpich  a my se řítíme  vpřed. A hned nás čeká potápění v kaluži plné bahna.

 

Noc před startem stála za prd. Díky pozdější registraci jsem startoval až v 13:15 takže celá trať už bude určitě rozdupaná, překážky umazané od kluzkého bahna. Z chmurných myšlenek mě nevytrhlo ani luxování a vytírání. Byl jsem slaměný vdovec, a  kdybych to neudělal, dostal bych sprcung. No, ten dostanu stejně vždycky, jako chlap prostě nejsem schopen dát byt do pucu.

Každopádně vyrážím ve čtvrt na devět směr Vyškov. Jízda tankodromem D1 probíhá v klidu, moc nestojím, i když jedna divoká bouračka na trase byla. Snad  šlo jen o plech a jsou všichni ok. Po jedenácté projíždím Vyškovem a mířím po širokých  silnicích z dlažek kamsi do lesů. Cesta je dlouhá a plná cedulí Pozor přejezd tanků vlevo a Trhací louka Anna vpravo. Naštěstí na klíčových místech jsou buď cedule nebo dobrovolníci, takže v půl dvanácte v klidu parkuju tam, kde mám.

 

Připadám si trochu jako pako, většina lidí kolem je sdružena do týmů. Co jsem taky čekal na závodě, který se profiluje jako týmový. Nezkušen, převlíkám se do sportovního už na parkovišti a na start (cca kilometr daleko) vyrážím nalehko. Ještě si na ten moment mnohokrát vzpomenu.

Při registraci zjistím humornou věc, že o jedno startovní místo nade mnou je člověk, který se jmenuje stejně jako já, jen mu ve jméně chybí druhé el. Pak se toulám areálem. V rámci přípravy jdu zkouknout první a poslední překážku, pokecám s vojákama postávajícími před vystavenou těžkou technikou a dám si pivo a malinovku. Ještě na záchod,  připíchnout číslo na záda, uložit věci a hurá  na start.

 

Jsem zatím jediný, kdo startuje v brýlích. Vědom si dobré rady od vojáků, překonám ostych a stavím se do předních pozic. Sice do bahna vletím jako první, ale vyhnu se tlačenici. Brýle do ruky (kluci říkali, že jeden už tam utopil kameru) a po výstřelu s řevem uráá vpřed.

Voda je ledová, po ponoření lapám po dechu. Adrenalin ale báječně funguje, nutí mě znova  strčit hlavu pod vodu. A znova. Dokud nemám všechny tři klády za sebou. Ven z vody, zahřát  se na pneumatikách a pak už jen běžet a běžet. Přestože překážek je dost, je to přeci jen běžecký závod, letos má 11.9 km. Mastný bahnitý filtr na brýlích tomu dodává surrealistický nádech. V prvním kopci jsem úplně vyšťavený, krátký seběh mi ale vrací síly. První překážka,  přelez asi metrových stěnek dáváme celá skupinka bez zaváhání. Snažím se držet tempo, které udýchám. Další překážka jsou jen klády přes cestu, přelézt horem. Pohoda. Po cca dvou  kilometrech je první těžší překážka. Ne tak na sílu, ale na obratnost. Dvě za sebou jdoucí houpavé kladiny musíte přejít najednou, bez šlápnutí na zem. Překvapivě dost lidí ztrácí balanc při přestupu z jedné klády na druhou (musíte si ji „sešlápnout“ dolů) a tak dělají první angličáky. Pozitivně vyburcován hned na začátku metelím do kopce dál.

 

U domku se dělá první fronta. Šplh po laně dolů z prvního parta je ok, ale do smrdutého kanálu to hlavně holkám jde pomalu. Za chvíli jsou ale venku a tak se fronta hýbe. Naskládáme se postupně do tmy, ještě že mám rýmičku, v šeru vidím kousky starého masa. Odpadní rourou se soukáme namačkáni jeden za druhým. Není nic vidět, takže pořád šaháte na zadek tomu před vámi, a vám zas ošahává zadek někdo zezadu. Výlez je v domku, ani nemám čas vnímat atmosféru (dětský pokoj, pláč dítěte) a metelím na střelnici. Letos žádný luk, ale opakovací vzduchovka, je to moc jednoduché, ale zábava. Terč je jak kráva, mírný boční vítr, předsadit, cink, je to tam. A hurá dál. Na okruh s batohem. Asi deset překážek absolvují všichni s těžkým báglem na zádech.  Běh, překonávání překážek, seskoky, plížení.  Až zpětně zjišťuju, že někteří na překážky lezli i s baťohem. Nevím jestli to tak mělo být, zrovna tady organizátoři nebyli. Takže přelézám bez toho, pro bágl se vracím. Stěny mají max. dva metry, s rozběhem je dávám v klidu, ale kdyby jich bylo víc za sebou, budu mít problém.

V betonové šikaně visí barely naplněné vodou, cílem je prorazit si cestu skrz. Jde to, trocha agresivního hua! pomáhá. Před přeskokem příkopu pomocí tyče chvíli bezradně stojím. Nevím, na kterou stranu tyče se postavit. Batoh musíme přehodit zvlášť, pak sebe, bez namočení. Rozhoduju se pro pravou a dopadám jednou nohou do vody. Musím na trestné kolečko s dalším batohem. Další bod na seznam „dotrénovat“. Ještě proplížit pár propustí (s krvavou stopou uprostřed) a odevzdávám zpět batoh a lehký jako pírko hurá dál. Cestou povzbuzuju nějaké děvče s nápisem „Máš v sobě kus kapitána?“, které sotva jde. „Pojď, kapitáne, to dáš!“ Usměje se a opravdu zkouší běžet.

 

Co se ale nedá bez pomoci ostatních je kladina zavěšená na řetězech. Strašně se to houpe, proto to jeden na začátku  a na konci drří  a třetí běží. Podobný princip je na spoustě překážek. Třeba šplh na balkon by se bez pomoci dalších lidí asi nedal. Jeden tlačí zespoda, druhý jistí ze zhora. Jakmile ten prostřední vyleze nahoru, tahá toho, který mu předtím pomáhal s nohama. Pěkné kolektivní zpestření.

 

Přes dvoje plavání v rybnících k přejezdu na kladce. Zase fronta, aspoň se vydýchám.  Podcenil jsem odpich na startu, takže se zastavím asi  dva metry před koncem. „Seskoč do vody“ radí mi organizátor. To tak, takhle lehce se nedám. Mrskám sebou jak  slaneček na špejli, ale funguje to, doskakuju na zem. Ještě přeběhnout po prkně přes vodu zpět. Odevzdávám kladku a po dalších natažených lanech přecházím dál. Zase fronta. Od teď už bude skoro všude.

Hlavně plazení v bahně pod ostnatým drátem, Jsou tu dvě dráhy, neskonale pomalé. Nejde ani o čas, ale  jak jsem celý mokrý a ležím ve studeném bahně, začínám tuhnout. Trvá to pekelně dlouho, ti co nevydrželi nebo nedávali pozor, se potkali s ostnatým drátem. Roztržené trenky, ale i modřiny na  pažích.

 

Následuje několika kilometrový běh korytem potoka. Místy bahna po kolena, jindy větve a klády přes cesty. Na šikmo položené stěně z klád se spousta lidí zasekla. Opět se ukazuje jak je technika lezení důležitá. Dva kluci se snaží vytlačit nahoru parťačku, ale plazení se po šikmé stěně plné kluzkého bahna  nefunguje. Snažím se být co nejvíc kolmo k překážce a za deset vteřin jsem nahoře. Ještě za ruku vytahuju děvče nahoru a pak peláším dál. Asi to bylo tím hroznovým cukrem, přijdu si hrozně nadupaný.

Lanové sítě i stěna z pneumatik jsou jen takové zajímavé zastávky. nenáročné, ale zábavné. Průšvih nastává u lana. Tedy to, co z něj je teď, blátem umazaná kluzká špageta. Ale abych organizátorům nekřivdil, dalo se na tom lézt. Jenže já to nedokázal. Takže prvních 30 angličáků. Klikuje nás tu dost, ještě na sobě máme nánosy bahna z plížení, teď přichází doplnění o hrabanku z dubového listí.

Angličáky. Je jich 30 a jsou znát. Znatelně unavenější vyrážím na poslední část. Pražené moučné červy jsou skvělé, prosím o možnost slupnutí ještě jednoho. Jako čipsy.  Při běhu v mlází přemýšlím, jak to může někdo nejíst. Málem podvrknutý kotník mi jasně dává najevo, že bych se měl víc soustředit na běh. Od té doby mě bolí levé koleno, přesně jako na Prčicích.

 

Přichází poslední kanalizační propust a za ní Vietkong. laguna plná řiďoučkého smradibahna, které se mého oblečení bude ještě dlouho držet. Je tu ale fronta, takže postupujeme v klidu a spořádaně. Pak už jen proplazit přes mostek přes který běží startující vlny závodníků a setkávám se s mojí závodní Nemesis. Bohyně odplaty za mou pyšnost v podobě deseti shybů. Přestože jsem si osušil a vyklepal ruce, je vidět  že nemám natrénováno. Zatímco ručkování po šprušlích bylo docela v pohodě, tady mi přítahy nejdou. Vší silou vypotím pět a pak jdu skládat finální třicítku angličáků. Každých pět  nahlas hlásím. Po třicítce se mátožně rozbíhám na cílovou čáru. S jistou zlomyslnost objímám děvče, co mi věší na krk medaili. Směje se, protože to dělají všichni. Utahaní, smradlaví, ale šťastní. Časomíra ukazuje něco kolem čtvrt na čtyři.

 

Ale ten pravý adrenalínek teprve měl přijít. Jak už jsem říkal, nevzal jsem si krom dvou mikin nic s sebou. Takže když jsem se vykoupal v rybníčku, kde jsem se (marně) pokoušel zbavit bahna, zjistil jsem, že se nejenže nemám do čeho převlíct, ale že nemám klíčky od auta. Zuřivě obíhám pořadatele, nikdo nic neví. V šatně, kde mi to z té igelitky mohlo vypadnout ( i když těžko, měl jsem ji na uzel) mi slíbili, že to prohlídnou, ale až na konci, až všichni odejdou.

V mokrých věcech jsem propadl schíze, že klíče někdo našel a teď peláší kradeným autem  někam na Ukrajinu. Takže jsem absolvoval  pochod na start a zpět, zatuhlý a promrzlý. Auto tam bylo, stejně jako klíčky, které vypadly na zem kousek od startu. Nikdo si jich nevšiml, i já je při prvním hledání přešel. O minutu později na tom samém místě zaparkoval nějaký Mercedes. Klika.

 

No a pak už zbývalo jen dojet z Vyškova do Varů.