Balda & Zubřík

Zima roku 2013 měla být v plném proudu. Ale sníh a mráz nikde. Taže běžky putovaly zpět do skříně, na sněžnou potulku bez sněhu pofrčíme pěšky. Po úspěchu Krkavčího údolí padla volba na Brdy, tentokrát chceme najít to druhé místo.

Vyrazili jsme (netradičně vlakem) z Hlaváku. Protože hlásili déšť se sněhem, byla výprava nabalená jak pumpy a mermomocí potřebovali v kupé větrat. Jen jeden ze členů byl vybaven zcela adekvátně (základem jsou zimní polobotky a manšestráky) zaprotestoval, ale byl jsem přehlasován. No alespoň že snídaně sestávající se z dvou jogurtů a piva byla výživná a dodala pozitivní nálady. Protože šlo o pánskou akci, nemuseli jsme se nijak omezovat.

O to větší překvapení nás čekalo na malém nádražíčku v Lochovicích. Na peróně nás vítala rozesmátá Hanka. Nešlo však o přepadovku, ale jen nám to Plívouš zapomněl říct. Nevadí, přestali jsme mluvit sprostě, krkat a prdět, a vyrazili po červené do kopců.

Hned za městysem překračujeme rozvodněnou Litavku. Vody je dost, přes kde byl jez lze jen tušit podle mohutných peřejí kalné ledové vody. Skoro to lákalo ke splutí, možná na jaře. Co ale lákalo Kukouše, bylo stádo ovcí naivně se pasoucích za závorou s cedulí „Soukromý pozemek, vstup se psy zakázán“. Vrhnul se za nima jak bílý blesk, statečně je proháněl po celé louce. Plívouš se ho snažil slovně přinutit k návratu, což mělo následující průběh:

Kukoušku, ke mě.
Kukoušek si vesele lítá, až se za ovcema práší.

Kukouši !
Kukoušek si vesele lítá, až se za ovcema práší.

Kukouši, ty hajzle!!
Kukoušek si vesele lítá, až se za ovcema práší.

Následoval malý hon na Kukouše. Po několika minutách byl zpacifikován, a pro Plívouše nastala nejtěžší část, tedy předstírat radost z jeho návratu a pochválit jej namísto seřezání jak koně. Všichni jsme s ním cítili (no, možná z něj měli srandu), ale zvládl to skvěle. Ostatně si to během víkendu ještě několikrát natrénoval.

Pomalu stoupáme po červené k rozcestí Lhotka. Tady si Petr uvědomuje, že je vlastně na pánské akci a tak první vytahuje cigaretu. Normálně nekouří (vzorný otec od rodiny), ale tady platí jiná pravidla. Z krabičky Startek (za víkend padla celá) připaluje první cígo a labužnicky potahuje. Vypadá nadmíru spokojeně.

Držíme se stále červené až na vrchol Plešivce. Škoda že je zima a silně fouká, kamenná sedadla okolo ohně vybízela k delšímu posezení. Stejně jako Čertova vyhlídka, kde proběhl tradiční Tvrdý Y rituál. Kdybych tušil, že kousek dál po červené je další viklan, trval bych na jeho provedení tam, mohla by z toho být zajímavá sbírka.

Přes hospodu Eška v Jincích míříme dál do lesů. Kulturní památku Vysokou pec Barbora jen míjíme, stejně z ní moc nezbylo. Škoda. Mizíme do lesů a nastává čas hledání noclehu. Máme kliku a nízký srubík nacházíme před setměním. Kousek níž je ohniště se sezením. Do plamenů tu koukají dva trampové, Balda se Zubříkem. Oběma je kus přes padesát, jsou celí po trampsku v zeleném a v kanadách. Ptáme se zda můžeme pobejt. Kladnou odpověď pojistí Petr slivovicí z domácích zásob. Dokud je trochu vidět, vyrazíme na dřevo, vybavení je tu stejně jako v Krkavčím údolí. Bříza sice hoří i když je mokrá, ale té naší to nikdo neřek. Nakonec to do rukou musí vzít mazáci, aby vznikla pořádná vatra. Jsem docela utahanej a tak jdu spát brzo. Přidává se i Béňa, který očekával víkendový déšť a vzal si sebou jen technické oblečení. Kvůli tomu musel být daleko od ohně a pěkně vymrznul.

Ráno posnídáme. Balda věrný trampským tradicím spal pod celtou a spacáčkem co narve do usárny. Tohle bych fakt nedal. Jedinou vymožeností je mobil, na kterém visel asi hodinu. Když se přišoural k ohni, skoro omluvně pronesl: Manželka mi vyprávěla co dělá náš kocour…, ale bylo vidět, že je rád když ho žena pustí do lesů a neremcá.

Dopoledne se balíme a míříme na hřeben Kuchyňka. Dál napřed po žluté a pak rovnou za nosem přes vojenský prostor do Dobříše. Původně asi muničák, teď je to jen pár prázdných baráčků v lese.

V Dobříši naskakujem do vlaku (škoda že chyběl čas do odjezdu, chybělo pivko na cestu) a drandíme dom.