Běhej lesy Karlštejn

Někdy v únoru jsem podlehl nápadu, že bych mohl začít zase běhat. Takže jsem se přihlásil na #behejlesy Karlštejn. Naštěstí jsem zvolil kratší variantu 12km. Říkám naštěstí, protože se v ten samý den běžel i Krakoduh. A navíc jen týden před tím jsem dobral antibiotika. Ale touha proběhnout se Amerikou byla silná. Ne že bych se tam (legálně) nedostal i jinak, ale šlo o to proběhnutí. Čekal jsem nějaký speciální zážitek. A taky jsem ho dostal.

Přiznám se, že jsem na podobně velkém závodu ještě nebyl. Jasně, není to pražský maraton, ale cca 1500 lidí se na startu sešlo. Letos organizátoři přesunuli start dolu na louku na konci Mořiny. Sice to bylo dál na parkován (bylo v horní části obce)í, ale aspoň se dobíhalo z kopce, což mně ke konci hodně pomohlo.

Start mé kategorie byl ve tři čtvrtě na šest. Chvíli jsem panikařil, že nemám měřící čip, ale nakonec mi vysvětlili, že ten kus polystyrenu co vyztužuje startovní číslo je tím čipem. Strach o čas jsem tedy překonal, začal jsem se bát žízně. Vypil jsem nealko pivo se start packu, ionťák, magnézium, céčko. Hlavně abych nebyl dehydrovaný, na trati jsou jen dvě picí stanice.

Po odstartování se masa pomalu valila do prvního stoupání, což jsou v podstatě první dva kilometry. Snažil jsem se nenechat se strhnout atmosférou a začít zvolna. I tak jsem předbíhal některé, kteří už tady šli. Nebo že by to byla strategie?

Každopádně po dvou kilometrech nastalo klesání, skrz Karlštejn (těsně kolem hradu) až cca před pátý kilometr. Tam začalo zase stoupání, kolem hostince „Pod Dračí skalou“ pak doprava ze silnice na šotolinku. Za zatáčkou kropili hasiči se starou 138čkou. Nechtěl jsem moc namoknout, neštěstí to trefilo jen elasťáčky. Na šestém kilometru se stále snažím ještě běžet, na občerstvovací stanici beru banán a vodu. Stoupání přituhuje, přecházím místy do kroku. Paradoxně držím tempo s běžci okolo.
Někde u Malé Ameriky se „chytám“ čísla 1504. Má ho na zadku, poskakuje přede mnou jak zajíc. Střídáme se v pořadí, z kopce jsem rychlejší já, do kopce zas ona. Na úrovni silnice do lomu se moje strategie radši přepitý než dehydrovaný ukázala jako ne úplně vhodná a musel jsem elegantně odklusat ke křovíčku u cesty. Poučení pro příště.

V lese před Mexikem se statečně, ale pomalu škrábu do kopce přes kořeny, kamení. Pomáhá povzbuzování organizátorů ale i obyčejných kolemjdoucích. Na úrovni horního lemu Velké Ameriky je to rovinka, dostávám se zpět do tempa. Na další občerstvovačce beru banán a meloun, pití vynechávám. Rychlý seběh dolů na dno kaňonu, zatočit, přes mostek. Ha, fotograf 50 metrů. Ulíznout patku, zatáhnout břicho a hlavně se nepřerazit. Cvak cvak, fotí vůbec mě nebo tu blondýnku přede mnou? Než se rozmyslím, točíme u kuželu na konci cesty. A teď zas nahoru. A zas dolů. A budeš v cíli.

Jenže cesta nahoru je dlouhá. Až na vrchol, na silnici nad Amerikou jen jdu. Patnáctsetčtyřka mě předbíhá a nezadržitelně se vzdaluje. Nohy neboli, trochu pod žebry (natřesených od poskakující tukové pneumatiky), dechová frekvence je taky asi ok, nedusím se. Ale tepovka je úplně mimo. Srdce mi buší jako kolibříkovi. Trochu mě to vyplašilo, ale chůzí se to srovnává. Dobře že tak, při tom super prudkém seběhu po žluté zpět do Mořiny potkávám v protisměru blikající záchranářskou čtyřkolku. Nahoře někdo zkolaboval, jak jsem se dozvěděl v cíli.

Na železničním přejezdu bere táta asi šestiletého synka do tandemu, mermomocí chce s tátou běžet aspoň kousek. Pěkné, moc pěkné, takže za pár let se náčelníku těš. Ale teď pádím dál co to dá, Natahuju krok, vlastně skáču z kopce. Co skok, to pět metrů. Přeháním, ale jsem opravdu rychlý. To proto, že cílová rovinka je sakra dlouhá a já chci něco nahnat. Předbíhám i číslo 1504.

Cedule hlásí „Do cíle zbývá 500 metrů“, přijde mi to jako neskutečně daleko. Předcílová krize je tu. Spíš psychická – kam se ženeš, je to za rohem, netejrej se tolik. Snažím se na posledních metrech ze sebe vymáčknout zrychlení. Konečně s gustem šlapu na práh značící cílovou pásku. Je to tam, dobrý.Dostávám na krk krásnou dřevěnou medaili. Vzpomínám na Partu maraton a jsem v pokušení ty olíbat, ale jsem taaak strašně zpocený a ufuněný. Radši jdu vystát frontu na banán, ionťák, muesli tyčku. Vypínám Endomondo a snažím se poslat zprávu, že jsem v cíli.

Euforie opadá, jdu se převléct a vystát hodinovou frontu na pořádně mastnou klobásu. Ještě počkat na tombolu, škoda, nic jsem nevyhrál. A to doma na mě čekali s grilováním. Příště se na Štěstěnu vyprdnu.