Přes obavy s ubytováním „na blint“ jsme nakonec našli ubytování hladce. Ale popořadě. Klasický předdovolenkový maraton byl tentokrát opravdu maso, po sedmnácti hodinách v práci jsem se prostě jen svalil na gauč a na dvě hodiny natvrdo usnul. I díky tomu jsme měli mírné zpoždení. Petra Š. jsme nabírali v půl jedenáctý, u Plívouše jsme byli v celou. Nastalo velké skládání do auta, pět lidí, jeden pes a bagáž do Oktávky se sice vejde, ale pohodlí to není. Navíc když mají ti dva z pěti víc jak tři metry. Ale povedlo se, a mohli jsme vyrazit. Ale jen do první světelné křižovatcky, kde nastalo přepočítávání – první, druhá, třetí, čtvrtý a já, řidič. Dobrý, kdo má u sebe Aidu?
„No přece vy vepředu…“
„Kdepak, vy jste ji brali dozadu!“
To už jsem to ale s pištěním pneumatik obracel nazpět mezi paneláky Jižního města. Polilo mě strašný horko. Rychle nazpět, svištím mezi auty, zapnul jsme dálková světla a nohu na brzdě připravenou zastavit.
Támhle je!Běžela nám naproti, trochu zmatená, ale jinak standardně vrtící ocasem.
No to jsme se zas ukázal, to jsem ale páníček, fuj. No co, dopadlo to dobře a když může premiér Velké Británie zapomenout svoje dítě v hospodě, tak se to může stát i mě. Od té chvíle začínalo každé rozpočítávání Aidou. 🙂
Samotná cesta po dálnici probíhala standardně, z jižňáku na dálnici, do Brna, přes Mikulov na hranice. Přestože rakušáci staví dálnici už asi deset let, skoro až k Vídni to bereme po okreských, tak jako statísíce před náma a milióny po nás. Ale zácpy nštěstí žádné, cesta probíhá skvěle, stavíme klasicky na nákup dálničních známek, bereme dražší, ale rychlejší variantu po slovinských dálnicích. Tím že to dělíme pěti se to dá snést.
První velká zácpa nás čeká na hranicích do Chorvatska, je to tak hodinka, což mě přišlo jako pohoda. A pak už jen po krásných nových a kvalitních dálnicích na jih. Oproti loňské Poreči jedema po A1 dolů na Zadar. Kolem deváté projížíme tunelem Sveti rok, má necelých šest kilometrů, mírně klesá a je rovný jako když střelíš. Nevím jak zbytek, já jím jedu poprvé a docela na mě zapůsobil, stejně tak jako dálniční serpenýny, svádějící tuhle hlavní tepnu dolů k moři. Na nedalekém exitu uhybáme na Sukošan. Platíme mýto a po dálničním přivaděči na okresu a po té vjíždíme do města. Projedeme centrem, krátce se zastavíme u mapy a krokem jedem na východní cíp města, naproti maríně. Je plná hoteů a kempů. Stažená okýnka, na jedničku se suneme po cestě a hodnotíme. U Hotelu Tennis zastavujeme a jdeme se zeptat. Jednak vypadal sympaticky, druhak neměl na pozemku zaparkovaný autokaravany (jako skoro všude okolo) a navác kluky lákala možnost zapinkat si.
Markéta se iniciativně ujímá vyjednávání, vypadá to dobře. U psa pani trochu zaváhá, ale když jí Aida radostně přiběhne olíznout nohu, máme vyhráno. Je tam sice nej šest postelí, ale až dorazí Kovárovi, přinese matraci. Takže čistý čas hledání ubytování – něco pod dvacet minut, to jde.
A pak už jen moře, slunce, koupání a slunění. Bydlíme v prvním patře, dva pokoje s kuchyní uprostřed, každý pokoj má vlastní koupelnu. Za domem hned zahrada s malou pláží.
Stejně radostně jako my se do vln vrhla i Aida, radostně aportovala, plavala, cachtala se a spolykala při tom litry slané vody. A stejně jako loni přišlo nevyhnutelné – masivní průjem, kdy posprejuje široké okolí. Naštěstí to tak nějak bylo odhadnutelné, kdy to exploduje a většinou jsme byli schopni ji dostat z pláže. Většinou… 🙂
Většina fotek zachycuje Aidu, ale občas se dějí zajímavé situace i na pozadí, třeba mazací scéna tady nebo divoký výraz Plívoušův tady
V loňském roce jsme byli ubytováni v Sukošanu, byli jsme spokojeni, na pláž jsme to měli kousek, moře bylo čisté, pláž také. Do nejbližšího obchodu taky kousek, ceny stejné jako před rokem. Super dovolená, počasí a moře teplé, vstup do moře pozvolný, zmrzlina, ovoce, občerstvení na pláži, prostě pohoda.