Druhý ročník Czech Demolition derby neboli demoderby se pořádal jako ten první na výstavišti v Českých Budějovicích. Cílem je přivézt auto kterým budete ze všech sil narážet do ostatních zatímco oni se budou na oplátku snažit trefit vás. Vyhrává ten kdo zůstane poslední alespoň trochu pojízdný.
Většinou si závodníci a jejich tými mechaniků připraví doma v garáži závodní speciál, vyzbrojený traverzami a válečným malováním. Auta pak dovezou na podvalnících až přímo na závodiště. Anebo se najde takový exot co do Budějek dojede po vlastní ose na značkách, místo úprav jen vyhází sedačky, vymlátí okna a tou samou desetikilovou palicí si od kamarádů nechá lehce naklepat kapotu. A hotovo.Pozor, ještě je tu airbag! Takže rozklepaný majitel poprosí řidiče vedle stojícího speciálu, jestli by ho tak trochu nenaboural předkem, že ho potřebuje odpálit.
A pak už hurá na trať. Adrenalin letí do výšek, stejně jako kravál ze zkráceného výfuku. Je horko, v přilbě dvojnásob, hrnu se na start jako první, kde krucinál jsou ti ostatní? Aha tady jsou, zelený prapor, takže start, jednička, pedál na podlahu a jupí jsem první! Ale počkat, tady nejde o to objet kolečko z pneumatik co nejrychlejc, takže zpomal, frajere.
Prásk!
První rána je odpovědí na zaváhání. Nabral mě zezadu, ještě že má ta helma plexisklo, jinak bych zas lovil brýle v motoru, jako v Albánii. Dobře prevíti, ukážu vám co tohle auto umí!
Řach!
Další rána, tentokrát jsem to já. Krásně jsem ho nabral, nebo si to alespoň myslím, není čas protože v zápětí dostávám pecku z boku, šlupka že si poskočim v sedačce. Dobře, takže znova kroužit,co dělá motor? Ještě to jede, chlazení je asi v čudu, třeba naplno puštěný topení zabere, jeď, jeď, tak se pohni sráči ! Dupu na to až na podlahu, písek lítá od kol.
Najednou to nejede. Ježiš, sedim tu jak modrá kachna na střelnici. Křus! Taky že jo, pecka do boku mě pěkně otočí. Slapu na plynco to jde, ale nic se neděje, co to? Aha chcíplo to, takže honem nahodit. Jede? Ne?! Tak znova. Zas nic, aha, všechny dvě červený světýlka co tohle auto má svítí, takže nic, motor nenaskočí. V zuřivý křeči zkouším cukat autem alespoň na startér, dělali to i v Kobře 11 a tam jim to zabralo. Hmm, ale do Semira mam daleko, takže prd a vořech. Končím. Ruka letí nahoru skrz střešním okýnkem, pořadatel jí vidí a mává červeným praporkem. Takže konec, honem nahoru, ani jedny dveře nejdou otevřít, hezky jako z tanku střechou. Co publikum, co mlčíte? Alespoň torchu uznání, vždyť jako jediná auto to ještě porád má platnou technickou a funkční klakson. Máchám rukama nad hlavou a než seskočím, slyším potlesk. Paráda.
Pokusem pryč, sundat helmu a koukat jako puk na zbývající maníky. A hele, já neodpad jako první, super. Ti maníci z golfa co má mříž z ocelových prutů misto čelního okna odpadli jako první.
Zbývají poslední dvě auta, honí se kolem dokola jako na kolotoči. Citroén jim překáží, takže ho v jedný otočce pěkně naberou a hodí na pneumatiky kolem ringu. A hele, já nevypnul zapalování, tak alespoň všichni vidí že mě stěrače ještě pořád fungujou. Jednoramenný francouzský patent si tam šudlá čelní okno jako by se nechumelilo…
Mezitím se ty dva zbývající vozy do sebe zakously, a to tak že je musel roztáhnout servisní vůz. Ale to mě už moc nezajímalo. Měl jsem šílenou žízeň a radost, a tak trochu hlad a smutek. Náš rumunský speciál,Maďarský dovolenkový karavan, spolehlivý tahoun zakončil svoji pouť. Po patnácti letech a se mnou po osmdesáti tisících kilometrech za volantem ho pět minut na čtvrtmílovym kolečku komplet zdolalo.