Přecijen se únava z letu projevila a tak chrníme do desíti a než se vykopem směr centrum, bylo jedenáct. V plánu je Matka Vlast vysoká to epochální socha nad městem.
Do centra se přesouváme pěšky, přes Zlatou bránu pozůstatek historického opevnění Kyjeva. První zmínky jsou z roku 1037 takže je k neuvěření, že se masivní kus opevnění dochoval v této podobě. Vysvětlení je snadné, k tisícímu pětistému výročí byly v roce 1982 Zoloty vrata kompletně zrekonstruovány (rozuměj předělány) podle nejlepšího vědomí a svědomí jak to tenkrát mohlo vypadat. Srovnání fotek před a po rekonstrukci nabízí Wikipedia a je to zajímavé .
Protože je víkend, je Chresčatyk opět uzavřen pro dopravu, takže je to velká pěší zóna. Nakoupíme něco málo na svačinu v mezinárodních potravinách (Billa) a vnoříme se do útrob kruhové tržnice Besarabskyj rynok. Stejně jako před léty mě zamrzí že něco takového u nás není. Nepřeberná nabídka masa (vyskládaného jen tak na kachlíkových pultech), ryb a kaviáru, ale hlavně nakládané zeleniny. Vybírám nakládané okurky a naprosto luxusní nakládaný česnek, škoda že se nemůžem zastavit i cestou zpět, koupil bych toho tunu.
Metrem se přesuneme na stanici Pecherskaja, odtud je to k Matce nejblíž. Pro jistotu vybereme bankomatu Райффайзенбанк a pak a kafe do mekáče, kde můsíme chvíli počkat, protože se před nás nahrnula asi stovka kadetů policejní školy. Kluci ve věku tak patnáct až dvacet max na sobě měli vycházkové uniformy a podle toho jak se vrhali na hambáče, tak je ven moc často nepouštějí. Zváště jeden asi dvoumetrový měl ve tváři vyloženě blažený výraz, když si odnášel dva bigmeky a obří porci hranolků.
Nahoře u sochy jsme chvíli pozorovali Kyjev pod sebou, všude se tu staví a to dost intenzivně. Okolo vystavené vojenské techniky jsme jen prošli, má drahá choť prohlásila že jsem tu zelenou hromadu železa přece jednou už viděl (šest let! je to už šest let!) a ani plastiky revolucionářů a bojovníků za svobodu ji nezaujaly tak jako tenkrát Kováru . Alespoň jsme využili podzemní a naprosto skvělé toalety v Muzeu Války.
Okolo památníku obětem války v Afghanistánu jsme došli až do Kyjevskopečerské lavry, ohromného klášterního komplexu. Na prohlídku jsme bohužel neměli čas a tak jsme komplexem alespoň prošli. Zajímavostí je krytá cesta pro mnišstvo, spojující jednotlivá patra komplexu. Pak šupem k řece (zastávka Dnipro), projet se metrem, které přes ultraširoký Dněpr jede asi pět minut (včetně zastávky na ostrově lunaparků). Na konci mostu chytáme druhý směr a za chvíli jsme zpět v podzemí se vším všudy, včetně mizerného osvětlení vagónů. I přesto je mi tohle světlo svoji barvou příjemnější než aseptické zářivky.
Na Poštova plošča vystupujeme a pěšky šplháme do kopce k Mostu přátelství. Z hlediska monumentálních, nicneříkajících skulptur je to zajímavé místo, pro oživení je tu umístěná vedle heroických skulptur zcela neheroicky světská pouť se spoustou kolotočů. Jelikož se začíná pomalu stmívat, začínáme se vracet do hostelu. Dolu přes Chresčatyk, vyšplhat k chrámu Sv Michaila (to je ta bleděmodrá stavba se spoustou pozlacených kupolí) a pak dolů Andrivskym uzizem. Ve dne je to krásná ulička plná stánkařů a, malířů, prodejců veteše všeho druhu. Prudký úvoz je vydlážděn z kočičích hlav, občas jich pár chybí nebo je povrch natolik vlnitý, že auta (kterých tu moc nejezdí) kličkují od jednoho kraje k druhému. Teď už je ale skoro tma, navíc docela přituhuje a tak většina stánkařů už sklízí svoje zboží. Když dorazíme na Kontraktova plošča tak už je tma jako v pytli. Mají tu 24/7 supermarket, takže nakupujeme něco málo na večeři (budou špagety carbonara) a něco na zub (pytlik plný sušených ančoviček).
V hostelu nás čeká příjemné překvapení, všichni spolubydlící vyklidili pokoj, takže máme klid a soukromí.
Nechceš povolit tu registraci? Nebo nechat fotky veřejně přístupné?
Cus, spis ne 🙂 Vetsinou funguje to, ze kdyz ma nekdo zajem, tak se ozve a ja ho obratem registruju. Pristupovy udaje mas v mailu 🙂
Dikes