Již po třetí jsme se sešli na Survajvlu. Letos s minimální účastí. Straka musel být na Olče a Plívoušek dobojovával s nějakou záhadnou nemocí, která ho vytrvale klátila od října. Letošek vyšel parádně na prodloužený víkend, kdy v pátek bylo 17.listopadu. Nemuseli jsme tedy ukrajovat den z rodinné dovolené, což jako správní skoro čtyřicátníci nemůžeme jen tak.
Doprava do cílové oblasti byla opět zajištěna Českými drahami. Na sraz na hlavní nádraží jsem výjimečně dorazil včas, dokonce první. Možná, že příště zkrátím hodinový náskok na řekněme 20 minut. A taky zvolím do vlaku jiné pivo , než klasické lahváče ve skle. Na druhou stranu testování nové hamaky na parkovišti se ukázalo jako přínosné a nezaskočilo mě ani… no o tom později.
Cílovým místem vlakového výsadku se stal Batelov, nenápadná zastávka za Horní Cerekví. Po přesedlání z rychlíku do Lince (… a byli mezi námi i tací, kteří sabotovali Survajvl s výkřiky „Hurá do Lince„…) na menší vláček jsme zvolnili i tempo. Na zastávkách jsme vystupovali z vozu, pokuřovali a popíjeli. Fotografie kouřících survajvlistů jsou samozřejmě pečlivě retušovány.
V Batelově jsme požádali dobrého pana přednostu, aby nám poradil, kudy do města. Poslal nás s úsměvem do úplné tmy za koleje. Proto jsme rázně vykročili z nádraží na opačnou stranu, abychom vzápětí zjistili, že měl pravdu a že po překonání kolejí, tmavého parku a lávky přes rozbouřenou stružku se octneme ve městě. Tento postup výpad-kontola mapy-obrat jsme si vyzkoušeli ještě u hřbitova a pak už nás nic nemohlo odradit od návštěvy první hospody, která nám přišla do cesty.
Bylo tam poloprázdno, pár štamgastů popíjelo pivko. Hostinská si posteskla, že se zákazem čudění jí klesla návštěvnost, ale spíš to vypadalo že nedokáže konkurovat levnýmu pivu v plechu z Lidlu. Proto se v naší skupině rozproudila živá debata na téma kryptoměn. Zejména jsme tepali Bitcoin. Protože o něm všichni víme dohromady prd, byla to velmi plodná debata. Objednal jsem si ZONku a šel prubnout místní záchod, kde na mě krom polonahých krásek vykukoval z plakátu i zcela oblečený hokejista. Prostě U Formánků to mají poetické. Ceny odpovídali kraji, proto si Petr V. objednal kombinaci vodky s griotkou. Už jsem zapomněl jak se to jmenovalo, ale cena 27Kč za tento míchaný nápoj byla famózní. Ještě nám místní popřáli šťastnou cestu a protože se nenechali Petrem vyprovokovat, vyrazili jsme bez bitky na noční pochod po žluté.
Venku se utvořily dvě skupiny. V té první, vedoucí, říkejme jí skupina šviháků a nočních jezdců, jsme s Fílou udávali tempo. Ta druhá, té ani jméno dávat nebudeme, ta se prostě motala někde daleko vzadu , chvílemi jsme je ztratili úplně. Naštěstí jsme se sešli na lovětínském náměstí pod osvětleným kostelem. Fíla nabídl placatku s dvanáctiletou whiskey a každý si při loknutí prohlédl krásně osvícenou šindelovou střechu kostelní věže.
Pak už to bylo jen dupání po žluté až k Roštejnu. Všechno po silnici, takže poznámka pro příště – raději Uber než asfalt. Odměnou pak bylo krásné kryté jeviště před hradě, kde jsme si za pomoci laviček vytyčili ohrádku nocležiště a kolem půl jedné ulehli v víceméně slastnému spánku.
Nějaký mrazík v noci asi byl, ale ráno už bylo nad nulou. Všechny nás postupně probudil nerytmický, opakující se tupý zvuk. To místní opraváři hradu, původem z Ukrajiny, slavili státní svátek prací a vykotlanou míchačkou. Po zabalení a kontrole věcí (ano, všem jsem musel ukázat peněženku) jsme vyrazili do místních lesů. Značení v tomto kraji má svá specifika. Třeba když jdete deset minut z kopce z hradu dolů, podle značení jste ve vyšší nadmořské výšce než předtím. Stejně tak je tu nadlimitní počet chat, chatek a boud všeho ražení. Nejsou to chaty k rekreaci, jde spíš o myslivecké a lesácké boudy, hustě jsou tu osázeny i turistické útulny. Našim cílem byla trampská bouda schovaná mimo značené cesty, s vlastní studánkou nedaleko. Naštěstí stačilo jít v klíčovém místě rovnou za nosem a o překvapení bylo postaráno.
Jedná se v podstatě o pidiboudu, skoro zemljanku. Ke cti tvůrce jde zejména kamený komín a sporák uvnitř. Obojí je však naprosto nefunkční, o čemž svědčí vrstva černých mastných a očouzených pavučin. Dovnitř se pohodlně vejdou tak dva, navíc začíná poprchávat, takže spaní venku nepřipadá pro zbytek v úvahu. Mám sice hamaku, ale samotnému se mi spát venku nechce. Kousek od chaty jsme totiž našli batoh s jídlem, nějakými hadry a ručníky. Vypadal, jako když ho tam odložil někdo docela nedávno. Každopádně rozděláme oheň, Petr V s sebou vzal letos i sekerku, takže za chvíli máme pěknou vatru. Ale mrholení neustává a navíc jsme mezi stromy zahlédli postavu, která když nás viděla, dala se na urychlený ústup. Nechtěli jsme riskovat půlnoční debatu s původními obyvateli a tak se balíme a za soumraku vyrážíme k druhé možnosti, totiž útulně Lesů ČR pod vrcholem Javořice. Cestou Fíla nalezne bohaté řašeliniště, rafinovaně skryté. Chvíli to vypadá že tam nezahučí jen po kotníky, ale vrávorání v čvachtavém bahně ustál. Závažnějším problémem se jeví myslivci, kteří tady mají políčeno na kance. Dobrotivý děda nás posílá zkratkou-prodlužovačkou a pak nás ještě nějaké auto dálkovými světly nahání po lese. Nepříjemný pocit pomine až na vrcholu, kde nás vítá Tomáš, který mezitím dorazil do boudy. Jsou tu ještě dva mladí kluci, ze kterých vypadne, že původně z této boudy sestoupali k té se studánkou. Když ale viděli náš tanec kolem ohně, vrátili se sem. Ironie osudu. Naštěstí spaní nahoře je veliké pro všechny.
U ohně dopíjíme Fílovu letitou whisky a předáváme mu dar ke čtyřiceti letům na světě. Elderid OHM, brzdič pádu. Řekl si o něj před týdnem na lezení, ale poslal jsem ho přesvědčivě do háje, že je to drahé. To zas on vypadal přesvědčivě smutně. Teď je dojat a my jsme rádi že jsme se trefili. Navíc už ho nemusím tahat v batohu. Z radosti pálíme soušky z širého okolí, mlaďoši zkouší i fígl s přiživováním ohně lakem na vlasy.
Nakonec došel jak lak, tak i slavnostní osmnáctiletá whiskey co měl Fíla v placatce i zcela neslavnostní Walker, co měl pan B. v plastu. Takže jsme se odkulili na luxusní podkrovní apartmán boudy a pro jistotu zamkli zevnitř.