Důl Rako nemá takovou popularitu jako doly OKD, ale přesto, nebo právě proto je to nesmírně zajímavý provoz. Nemají tu odbory, možná i proto, že je tu všehovšudy asi dvacet zaměstnanců. Horníci, elektrikář, účetní, ředitel. Mimochodem skvělý chlápek. Sfáral s náma dolů, prošel co jsme chtěli vidět.
Začali jsme v jídelně. Na stolech jsou nohama vzhůru položené židle, tak pro stovku strávníků. U jednoho dostáváme nezbytné bezpečnostní školení a podepisujeme potřebnou dokumentaci. Každý nafasuje sebezáchranný přístroj, helmy a čelovky máme vlastní. Ale i tak projdeme šatnou, lampovnou i cáchovnou.
Než se spustíme dolů, zastavíme se ve strojovně na obhlídku. Venku je lezavo a nevlídno, ale uvitř má strojník teplo jak v pokojíčku, až se se mi chtělo spát. Ale strojník vypadal docela živě a tak jsme se vypravili na náraziště do patra.
Spojovací chodba s hlavní budovou má dřevěnou podlahu. Tlumené kroky gumáku zní tak nějak zvláštně, staromilsky. Dolu jedeme nadvakrát, jako návštěvy máme pohodlí a do klece jdeme jen v pěti. Jízda trvá jen chvilinku. Na rozdíl od půlkilometrové Svornosti nebo Dolní Rožínky je tady metrů jen necelá stovka. Takže rychlovka.
Dole se dneska nerube, a tak nevidíme ostrý provoz. Všichni ale známe Cílkovy Podzemní Čechy, a tak vyrážíme na čelbu, k nátřasným žlabům. Od jámy je to překopem asi deset minut chůze. V „klubovně“ sedí a klábosí směna, dnes mají pohov. Ředitel prohodí pár slov a pokračujeme v cestě. Ze tmy se vynoří řada huntů, seřazených na konci násypného pásového dopravníku. Přesně takového, na kterém se vozí Ropáci. Tady na něm putuje vyrubané uhlí, odněkud z hloubi dolu. Vydáváme se podél pásu, štola záhy prudce stoupá, dobrých deset výškových metrů, aby se na křižovatce zalomila doprava do pravého úhlu a zas o kus klesla. Celou je vedle pásu zavěšená kolejnice pro dopravu materiálu. Mám husí kůži z vyprávění, jak se čas od času několikatunový náklad utrhl ze řetězu. Navařené kusy kolejnic sloužící jako brzdy jsou celé zprohýbané.
Čelba je fakt malá, pro jednoho, maximálně dva chlapy. Sbíječka, lopata, nátřasák. Přes sto let stará technologie, pro místní podmínky jak stvořená.
Vracíme se na překop, kolem hlavní jámy k druhé, výdušné. Je to docela štreka, pár kilometrů chodeb tu je. Ale většina je viditelně nepoužívaná. Koleje vytahané, dráty a lampy stažené na jednu hromadu. Ohýbačka hajcmanů rezaví v koutě. Výdušná jáma má sice ještě (na první pohled krásnou) výdřevu, ale je vidět že na používání už není. Ale i tak je to krásná práce, z cihel poskládané křížení kleneb.
To že prostředí dolu je náročné nejen na lidi, ale i na materiály, dokazuje řez rourou, kterou skoro celou ucpaly sloučeniny rzi a omezily průtok na silnější zahradní hadici.
Co je zajímavé, je místní varianta výstražného zařízení. Každý důl musí jedno takové mít, pro případ ohrožení. Methanem, požárem, čímkoliv. A používá se proto plyn. Takový ten strašně smradlavý, co se přidává do zemního plynu. Základem zařízení je ocelová trubka se skleněnou baňkou dole. Nahoře drží motorek stěračů ze staré škodovky ocelový hrot. Jakmile dojde k povelu,motorek uvolní hrot, ten rozbije nádobku a „signál“ je vypuštěn. Jednoduché, bezpečné a prý stoprocentně rozpoznatelné během okamžiku.
