Eine kleine survajvl – druhá část

Dějství třetí  –  Scherzo rapido

Nudná asfaltová silnice nás dovede k dnešnímu cíli –  turistické útulně Salaš. Luxusní  srub, v létě musí být v obležení. Teď nebyla široko daleko ani noha. Dvě okna, uzavíratelné dveře (byť s centimetrovým profukem dole) a široké lavice kolem stolu. Usalašili jsme se kolem a začal večírek. Nejrychlejší večírek, jaký jsme kdy začali. V půl čtvrté jsme zahájili Strakovou Ořechovicí. Za dvě kola byla prázdná. Ve vysokém tempu vnitřního vyhřívání jsme vytrvale pokračovali přes (tuším)  Metaxu, skotskou,  rum Bucanero a dál… … dál si nejsem tak úplně jistý průběhem. Něco naznačily fotografie, něco vyprávění společníků. Střípky mozaiky pak následně pomohl skládat i Kovára, kterému jsme samozřejmě museli telefonovat.

Vypotácel jsem se elegantně ven, abych nasával monumentální ticho hor. Čas se zastavil, nebo naopak letěl jako šílený. Asi to druhé, protože se z chaty vypotáceli mí zachránci, kteří se obávali, že jsem venku zmrznul. Pro jistotu zůstali stát na zápraží a  začali volat do tmy. Já se ještě chvíli snažil o spojení s vesmírem, ale  míra zoufalství  („Bože, on zmrznul„) a nasranosti („A my ho teď budem muset někde hledat„) v jejich hlasech dosáhla kritických hodnot. Ozval jsem se, že stojím tři metry od nich, a co že se děje.  Pak jsme společně a svorně volali Kovárovi, což do dneška někteří popírají.

 

 

 

Dějství čtvrté –  okno

 

Ráno bylo epické. Pro mou mysl zjevně nebylo důležité kdy a jak jsem se dostal do spacáku.  Proto tuto část večera ve vzpomínkách zcela vynechala. Prostě totální okno. Soustředil jsem se tedy raději na  zasněžené panorama, na snídani a balení. Přes noc nasněžilo asi deset čísel, obloha se dokonce na chvíli rozjasnila. Těsně před odchodem jsem seznal, že mi chybí peněženka. Po prohlídce chaty, opětovnému vybalení všech věcí a prohlídky okolí byl výsledek stále negativní. Naposledy byla viděna včera, na té kamenité cestě, kdy jsem Fílovi dával dvě kila.  Mohla tedy od tohoto bodu vypadnout kdekoliv. Rozdělili jsme se na dva týmy.  Plívouš a Béňa, kterému ta věc přišla veselá  („Je fajn Pítrsi, že´s nám připravil tuhle zábavnou část výletu„) šel se mnou po stopách našeho výletu. Druhá část („Ty si debil, neměl si ji mít v zadni kapse„) šla  plánovanou cestou zpět na Dlouhé stráně.  Procházel jsme v duchu, co všechno budu muset vyřídit a o co všechno jsem přišel.  Hledat černou peněženku zapadlou sněhem bylo těžké, botou jsem odhrnul snad každý bochánek sněhu. Naděje umírá poslední a tak až když jsme potkali druhou skupinu zpátky na kamenitém vršku nad nádrží, bylo mi jasné, že je to v prdeli. Chvíli jsem podezříval kamarády z nepěkného šprýmu. Nebo, že by byla někde, kde ji nikdo nečekal?  Polilo mě horko – prohlédl sis batoh pořádně? Není to Tvůj normální  batoh, máš ho půjčený od Strakovky.

Taky že ano. Kapsa ze spodní strany víka, která je na Deuterech, na mém Hannah batohu není. Vybavilo se mi (až teď), jak tam peněženku ukládám, „abych ji někde nevytrousil ze zadní kapsy“.  Shromáždil jsem kamarády kolem a oznámil jim tu radostnou novinu.

„Ty si čůrák“  zhodnotil situaci Fíla. Ostatní mě chtěli chvíli bičovat trekovou hůlkou. Naštěstí ne nechalu upokojit příslibem rundy Pradědů na Pradědu. Jak říkal Tomáš, skutečně jsem si připadal  jako radostný debil. Radostný debil s kocovinou. Ta se mě ostatně držela i celou cestu až na Praděd. Tam jsme dorazili přes hřebeny a Ovčárnu. Vojenská  zotavovna byla ale ještě zavřená, takže jsme si dali jídlo a slíbenou rundu na Barborce.

 

 

Dějství páté – scherzo rapido. Už zase

 

Těsně po setmění jsme se vyškrábali na Praděd.  Za krásných 300 Kč na osobu jsme získali místo na kavalci s právem vlastnoručně si povléct postel a peřinu. Všech sedm se nás krásně vešlo do jedné cimry (3×5 metrů), která měla jen jednu chybku. Ležela pod  restaurací, respektive místem, kde si  někdo udělal diskotéku, jen chvilku před půlnocí.  Ale to je ještě daleko, do té doby padlo mnoho Pradědů. Krom likéru (panák za 30kč) tu mají i velmi dobrou stejnojmennou desítku. Já jsem ten večer panáky vynechal, což Petrovi způsobilo chybu v objednávce – zasekl se na množství pěti Pradědů pro šest lidí. Jeden tedy chyběl, takže objednal ještě jednou „pět Pradědů“.  To zas čtyři přebývaly, ale o ty už se postaral. Prostě je vypil. Po zbytek večera už zůstal u osvědčené konstanty – pět Pradědů – pro libovolný počet pijanů. Protože původně obsluha vyhrožovala poslední objednávkou v sedma uzavřením v osm, činili jsme se co to šlo, aby zůstalo otevřeno. Já jsem boj zbaběle vzdal v deset, takže nevím jak to probíhalo, jen jsem pochopil, že příště vlastní razítka s sebou.

 

Ráno si štafetu zeleného mužíčka převzal Petr. Až na vybledlou zelenou se jeho obličeji moc barev nedostávalo. Stejně tak jako se nedostávalo výhledu z rozhledny. Krom jednoho okna byla všechna pokrytá námrazou, takže jsme za 80 ká čé viděli krásnou kruhovou námrazu. Ještě že  k snídani byla vydatná, od včerejška uleželá čočkovka.

 

 

Dějství šesté  – sestup na kachýnku

 

Venku opravdu bylo naprosto báječné počasí. Tedy alespoň první hodinu, než jsme sestoupili do mlhy. Předtím jsme stihli ještě malé občerstvení na Švýcárně.  Cesta přes slatiny byla  už zase utopená v oparu, ve kterém se nám ztrácel a zas nalézal Straka, který lovil okolní keše. Finálním úlovkem však byla kachýnka na chatě Červenohorském sedle. Pečená na černém pivě, s variací knedlíků. Trochu nám to narušilo plán sestoupit na vlak dolů do údolí po žluté.  Dofuněli jsme na autobus, který nás svezl zpět pod čáru sněhu. Zima skončila, vrátil se podzim.