Rok se s rokem sešel a zas tu byl čas trojnarozek. Letos se mi nechtělo do obligátní hospody a tak vznikl nápad na netradiční „pánskou jízdu“. Původně to měla být plavba osmi mořských vlků a po Vltavě. Ale lodě v listopadu na vodu nejezdí. Co teď? A pak přišel Kovára s geniálním nápadem – pojedeme vlakem do hor, kde najdeme opuštěný srub.
Chtělo to někam kde nejsou lidi. To je základ, na kterém jsme se shodli všichni. Takže Jeseníky. Se zbytkem představ to bylo horší – Béňa vyžadoval teplou postel, Petr hospodu a spoustu alkoholu, já chtěl spát na sněhu, Fíla hlavně nechtěl žádnej survival a zbytek alibisticky vyčkával, jak to dopadne. Nakonec jsme zvolili kompromis, což je (jak uvádí Wikipedie) všeobecně přijatelné řešení, které ale má svá úskalí.
Nástin prodlouženého víkendu vypadal takto: Ve čtvrtek podvečer vlakem z Prahy do Šumperka. Tam přespání v hotelu. V pátek přesun lokálkou do Koutů a pěšky přes Dlouhé stráně na útulnu Českých lesů. V sobotu přesun po hřebeni na Praděd, přespání v ubytovně a v neděli sestup dolů a návrat do Prahy.
Dějství první – odjezd a příjezd
První drama nastalo už při odjezdu. Duchovní otec srubové myšlenky Kovára nebyl pět minut před odjezdem vlaku k zastižení. Navíc bylo něco špatně s lístky, které kupoval Petr. Nebo s vlakem, museli jsme se dvakrát ptát průvodčí. Ta nám potvrdila nemilou skutečnost, že opravdu máme rezervaci na sedm míst, ale do openspace vagonu. Takže samostatné kupé se nekoná a ta kyselá paní prodávající lístky se možná ještě teď škodolibě směje. Nevadí, dobrá vůle šest litrů piva dokáže zázraky. Zjišťuji, že nemám papučky do hotelu.
Přesun z vlaku do vlaku v Zábřehu zvládáme již s vědomím, že Straka dorazí zítra ráno do Šumperka a Kovára nedorazí vůbec. Než se stihneme rozsedět, jsme v rodném městě Tilaku. To mi ale dojde až dva dny po výletu, při nákupu nové bundy. Tenhle výlet byl labutí písní nortfejsu. Ale vydržel dlouho, přes deset let od Kaprunu.
Po malé procházce šumným Šumperkem jsme dorazili do Penzionu G. Připadal jsem si jako cesťák s levným zbožím. Ani ne dva dny předtím jsem spal v Penzionu U Jakuba v Olomouci. Jak jsou si všechny tyhle hotýlky penziony podobný – jedna paní na recepci, s milým profesionálním úsměvem, ráno a večer teplá sprcha, švédská snídaně s plátkovým Eidamem třicítkou, gothajem a řídkým kafem. Na požádání míchaná vajíčka a cukru plný juice. Mírné podivení, na co že potřebuju na noc potravinovou fólii, zakončené ale milým úsměvem „náš zákazník, náš pán, a radši to vědět nechci“ . Až na to že Jakub leží v samém centru Olmíku jsou jak přes kopírák. Géčko za 430 korunek.
Před večeří jsme absolvovali malý, tématický pojatý okružní výlet. Nosné téma „kde v Šumperku v devět večer ještě vaří?“ vydrželo přes pět různých zastávek, až nakonec vyhrála Pizzeria Istria. Podobný okruh jsme asi neabsolvovali jen my, restaurace byla naplněná do posledního místa. Však nás tam taky paní na recepci rovnou posílala („ je to hned za točákem“), ale my se nedali ochudit o scenerii města. Někteří rozjetí hoši pak ještě pokračovali do zahuleného pajzlu jehož jméno jsem zapomněl. Ale smrděli ještě ráno.
Dějství druhé – stoupáme ke srubu
Před odjezdem vypleníme místní pennáč a Petr od vietnamce doplní výstroj o apartní klobouček, aby mu nepršelo na brýle. Vypadá apartně. Petr i klobouček.
Před desátou nastupujeme do lokálky směr Loučná nad Desnou. Straka potvrzuje přísun do Šumperka na čas. Mašinfíra tůruje motorovou jednotku 814, čekáme jen na něj. Konečně naskakuje do nízkopodlažního vagonu a dveře se zavírají a my odplouváme směr horstvo. Pomerančový Penny juice zředil Béňovu vodku tak dokonale, že než bys napočítal deset zastávek a do Loučné za půl hoďky dojel, byla lahev fuč.
Po poradě (první z mnoha) razíme po asfaltce podél Tříramenného potoka. V pravidelných intervalech zastavujeme a doplňujeme tekutiny. Převážně alkoholické. Někteří se těší, až v prostředí horského vzduchu doplní trochu lahodných spalin z vrcholové cigarety. Ale to až později. Zatím se pomalu posouváme vzhůru. Asfaltku vystřídá šotolina, pak i ta zmizí. Zato se objeví čerstvě zaříznutá sjezdovka a všeobjímající mlha.
Jsou asi čtyři stupně nad nulou, mokro kam se podíváš. Přemýšlím, zda jsme si měl namazat ty nový boty, neošetřená kůže začíná povrchově sát vodu. Ale věřím goráčové membráně a hlavně tomu, že první výpravu jsou nové boty vždy dokonalé. Nejsem sám, kdo to řeší. Petrovy boty, které má ještě z dob před výpravou do Ruska potřebovaly krom důkladné voskové lázně taky zalepit. Impregnaci nestihl, tak aspoň vteřinovým UHU lepidlem zlikvidoval žraloky na obou botách.
Kolem poledne stojíme na Rozcestí u Tetřeví chaty. Když jsme tudy s Kovárou před deseti lety (sic!) sestupovali ze sněžnicového výletu, chatu samotnou jsme nenašli. Proto mě příjemně překvapilo, že tam je, byť polorozpadlá. Majitel ji sice asi opravuje (viz montážní pěnou ucpané fuky ve dřevě), ale i tak je otázkou času kdy spadne. Jo a tu sekerku by neměl nechat válet na trávě, pověsil jsem ji vedle dveří.
Po další poradě, podpořené doplňováním tekutin se rozhodujeme dojít napřed k přečerpávací nádrži a pak teprve do srubu. Šlo by to i opačně, ale museli bychom se zbytečně vracet. Kamenitou cestou, co se změnila v potok stoupáme nahoru. Vytahuju peněženku ze zadní kapsy a platím Fílovi dvě stovky, které jsem mu visel. Jak důležitý moment to byl se ukázalo až druhý den.
Na vrchol nad přečerpávací nádrží dorážíme kolem třetí. Ani silný vítr nedokáže rozfoukat silnou mlhu kolem. Zato spolehlivě zháší plamínek zapalovače. Petr s Béňou se ale nevzdají a za chvilku ji již slastně zanášení plíce dýmem z vrcholové cigarety. Na delší vychutnávání není místo. Vítr žene ledové krystalky skoro vodorovně a tak se vydáváme podél zábradlí směrem k severnímu kopci, kde jsou schody na točku autobusů. Celou dobu řešíme, jak je řešeno zabezpečení a sledování pohybu osob. Až na groteskně velkou kameru ve dveřích kontrolního domečku jsme nic neviděli. Ale něco tam bude, to se vsadím.
2 odpovědi na “Eine kleine survajvl – první část”