Nečekejte žádné velké dobrodružství, od toho jsou v Rakousích jiné feraty, třeba Konigsjodler, nebo skoro-Konigsjodler. Ale pro mě i tak výstup byl památný, protože se mi podařilo na vrchol dostat pány B.( který se prohlašuje za člověka vodorovného – homo horizontalis) a pana K.( prý nemá žádne svaly, ale uběhl maraton – homo kecalis). Ještě že nám ten homo výlet zpestřilo lýtko jedné plavovlasé horalky.
[notice]Praktické informace:
Ze St. Johan im Tirol po silnici B178 směr Kufstein, respektive Ellmau. V úrovni města sjeďte, severním směrem na Wochenbrunner Alm. Projeďte golfovým hřišťem (pozor, jeďte pravou silničkou, ne rovně) a pořád do kopce. Pod parkovištěm je budka s mýtem (platili jsme 3€ za auto ve třech lidech) a zaparkovat se dá až úplně nahoře. Pak skrz branku pořád rovně do kopce na Grutenhütte.
Budete ještě kus stoupat, hlavně ale přecházet kamenné plató, trvá to docela dlouho, takže klid. Nástup ne ve stěně nalevo ve skále od tohoto suťového pole.
[/notice]
Už od začátku se střídají zajištěné a nezajištěné úseky, tedy A/B. Místy je skála čisté B, ale zajištěná není. Poskytuje totiž dostatek chytů a stupů.
Největší atrakce je asi ve dvou třetinách feraty, ocelové supy ve skále + malý položený žebřík. Je to ve výšce asi metr a půl nad zemí, takže se není čeho bát. Zajímavější místo je kousek pod vrcholem, v místě kde se ferata štěpí na dva směry. Vpravo vede vzdušně po hřebenu, vlevo pak skalní průrvou k žebříku, po cca 20 metrech se obě potkají.
[warning]
Ferata je obousměrná! V rozdělení se používá cesta po hřebenu k výstupu, rozsedlinou k sestupu.
[/warning]
Deset metrů pod vrcholem zkoukneme nouzovou chatku Babenstuberhüttchen, ale venku je krásně a tak nás zatuchlý vnitřek neuchvátil. Ale v nouzi musí být skvělá. Někdo tu dokonce nechal i louči.
Na vrcholu se po nezbytné fotodokumentaci dáváme do jídla. Dvě okolo poletující horské kavky děsí pana B „Je jich moc a jsou velký“ (stejně jako ty krávy na Kitzbüheler Horn). Přijdou mi mírumilovný a tak dostávají každá kus jablka. Ta oprsklejší si pro něj ochotně přijde až na vzdálenost pokrčené paže. Asi jsou zvyklý. To koneckonců dokládá i Google, kde jsou na každé druhé fotce z vrcholu.
„Dá si někdo chilli con carne?“ ptá se Kovára. Protože nechal doma lžíci, nabírá je kouskem chleba.
„Já si dám“ odpovídá Béňa, věčně při chuti.
„Hmm…“ Kovára se zamyslí, pohledem zkontroluje malý kousek chleba, co mu zbyl.“ Stejně nemáš čím“
A tak se stalo, že si Béňa nedal k obědu chili cion carne
Asi v půl dvanácté začínáme sestup. Pravda, mohli jsme ještě druhou cestou z vrcholu dolů, tedy feratou Kaiserschutzensteig, ale to bychom skončili úplně jinde, než máme auto. Pod vrcholem pouštíme nahoru opálenou, sportovně vyhlížející blondýnku, zcela bez jištění. Nutno říci, že nebyla jediná. Sedák ještě chápu, ale helmu bych si vzal. Než jsme překonali ocelové stupy, byla za nám a bylo vidět, jak jsme oproti ní pomalí. Snažili jsme se s ní chvíli krok, ale její vysportované nožky se po kamení míhaly sestakra rychle. Takže ani ne za dvacet minut měla ta horská koza nedohnatelný náskok.
Ale pozitivní bylo, že se tím výrazně urychlil i náš sestup, takže jsme byli zpět u Grutenhütte než bys řekl švec. Oba chlapci byli z toho tak přebujelí, že celou cestu dolů utíkali. Dá se to, pokud zvolíte pozvolnou cestu “okolo”. Mě se běžet nechtělo, papuče narvané do bot místo ortopedických vložek neposkytovaly mnoho komfortu pro běh.
Alespoň že kluci stihli v té ušetřené čtvrt hodince, o kterou byli na parkovišti drive vybalit kempingová křesílka. Pohled na vysoko se tyčící masiv s nohama nahoře byl báječný.
