Osud muzea je jako přes kopírák s ostatními u nás. V devadesátých letech nastal prudký útlum těžby a doly se jeden za druhým zavíraly. Na rozdíl od vedlejšího dolu <a href=“http://www.rafan.net/2011/stannum-a-huberuv-pen/“ target=“_blank“> Stannum </a> měl Vilém větší štěstí. Areál bývalého cínového dolu stojí totiž v obci a tak se z něj mohlo stát muzeum. Postupmě se sem začaly svážet exponáty z okolních rušených provozů. Jádrem je těžební parní stroj, který byl nainstalován v hlavní budově přes ulici jako první. Zajímavostí je, že to bylo v zimě, a budově kvůli tomu strhli střechu, aby ho dovnitř dostali.
V hlavní budově jsou ještě vystavené šutry, takže jsem si konečně v klidu prohlédl jak vypadá Cinvaldit alias cínovec z Cínovce a co to tam dole tak zeleně světélkovalo.
Jelikož jsme byli (za i na) dlouhou dobu poslední návštěvníci (když nepočítáme ty dva zoufalce včera , zůstaly nám skryté takové radovánky jako jízda mašinkou . Zato jsme se mohli po areálu a expozicích toulat bez lidí.