Pokud jste třináctého září kolem poledne přistávali nebo odlétali z pražského letiště, měl jsem vás na očích. A to doslova, neboť jsem pomáhal řídit letový provoz. No dobře, moje pomoc se omezila na kontrolní otázky dispečerkám. „Co je tahle čárka na radaru? Proč to letadlo na konci tak dlouho čeká? Všimla jste si, že tamhleten pidi Boeing předjíždí větší letadla na konci fronty? Kupodivu věděly o všem a ještě se na mě stihly usmívat. Je fakt, jak říká jejich šéf, dneska je den jako malovaný, dohlednost několik kilometrů, pohoda. Jsou dny, kdy není vidět na pět metrů, a to se pak všichni řídí podle přístrojů. Jak dispečeři, tak piloti. A to pak může přijít opravdový nervák.
