Jak jsme nezdolali Konigsjodler

Tahle ferata bývá označována za nejkrásnější v Alpách. Vzdušnost a výhledy jsou opravdu parádní. Krása je ale vyvážená obtížností. Už samotný nástup, kdy se přes tři hodiny škrábete víc jak 900 metrů prudce vzhůru, je záživný. Jak jsem to viděl v roce 2011 najdete TADY. Letos to bylo o trochu jinačí, zábavnější. jak se říká, zážitek nemusí být příjemný, hlavně že je intenzivní. Nakonec si ale člověk stejně pamatuje jen o hezké.

Cesta

Vyrazili jsme s Béňou z Prahy s malou odbočkou přes Chylice, kde jsme nabrali Lucku a zanechali potomka prarodičům. Byl to náš první víkend bez něj, jeho bez nás a jejich s ním. Všechny strany se ale shodly na tom, že k panice není důvodů a že si to užijeme.

Cesta přes Mariánky, Chodovou Planou, Rozvadov, Mnichov, Salzburg probíhala v pohodě, bez větších komplikací. Po necelých šesti hodinách jízdy se v Mullbachu potkáváme se zbytkem skupiny, pěkně rozsezenými v místní putice. Béňa trochu znejistěl, když zjistil, že ti, se kterými měl na chatu Mattrashaus dorazit „normálkou“ nejsou úplní horalové. To že místo s ostatními na seně spí raději v hotelu byla spíš výhoda, bylo nás tolik, že na balících nebylo skoro dost místa. I tak zaplať pánbůh místním zemědělcům za tohle ubytko.

Vzhůru dolů

Ráno se balíme, ltorchu klopotně, je nás docela dost. na stranu chodičů se přidává i Mirka, při pohledu na horské štíty zhodnotila svoje schopnosti. Mnohokrát si na ten moment ještě vzpomenu. Lucka se tváří trochu bojácně, přecijen je poprvé od porodu „venku“ a dobrý půlrok zvedala max pana Františka. Ale tváří se bojovně, takže kolem půl páté vyrážíme k Erichhutte. Pravý boj s horou začíná už za ní, kdy se drápeme do kopce. Martina a ostatní feratisty posíláme napřed, jdeme opravdu pomalu.

V půl deváte už začíná pěkně připalovat. Dorážíme do sedla, přesně ve chvíli, kdy ostatní vyráží. Sbíráme síly a odvahu. Po ustraojení do sedáku, prsáku, helem a rukavic vyrážíme vpřed. Poviná fotka u cedulky a… A nic. Lucce se nedaří dostat ani přes první jištění. Síly rychle ubývají a mě je jasné, že letos to na klettersteig nebude. Je nutno říci, že právě z těchto důvodů mají feraty na začátku těžkou pasáž. Kdyby někdo zjistil až v půlce, že na to nemá, pomohl by leda vrtulník.

Vracím se k Lucce a svlíkáme saky paky. Emoce jsou zjitřené, řešíme co dál. Je mi jasné, že jsem blbec a že jsme se zastavili v pravý čas. Zavrhuju tedy i feratu na protějším kopci, s lezením je pro dnešek konec. Odesílám sms Martinovi, že měníme plán.

Sestupujeme zpět k autům, jedenáctá pryč a nastupuje polední výheň. Na parkovišti s radostí chladíme nohy v kádi s horskou vodou. Je to nejlepší část dne.

Vražedná „normálka“

Po krátké poradě jedeme autem na parkoviště u Arturhaus. Je to startovací bod pro „normálku“ na Mattrashaus. Volám Béňovi, mají před námi asi dvě hodinky náskok. Vyrážíme tedy zvesela za nimi. Záludnost této cesty spočívá ve dvou věcech. Na mapě to vypadá, že chata Mitterfeld Alm je ve třetině cesty. Omyl, je tak možná v osmině. A druhá záludnost jsou tyče. Obyčejné, ocelové, červeno-bílo pruhované tyče. A v čem je jejich zvrácenost? Za každou tyčí, kterou vidíte na obzoru, ke které se usilovně přes hodinu škrábete, je zase další tyč. Další, nehybná, zpropadená tyč.

První dvě hodiny se nám šlo docela dobře. Dokonce jsme si dali i romantický piknik a trávě, s výhledem do údolí a stádem koz za sebou.S jednou z nich jsem se pak pořádně na dálku pohádal. Mečeli jsme na sebe, do toho se přidala ozvěna, prostě alpská divočina. Jenže v tu chvíli se zatáhla mračna. Začaly padat první kapky. Asi jsem urazil kozího boha, a tohle je pomsta. S posledním zamečením se koze omlouvám a šplháme dál, co to jde.

Lucce dochází dech, jdeme systémem deset kroků, šest nádechů. Stejným způsobem jí vytáhl horský vůdce na Mont Blank. Je to pomalé , ale jde to. Dostaneme se tak nad hranu, přes kterou není vidět. Tedy je – jakmile tam dolezeme, vidíme další tyč. A další. už ani traubenzucker nezabírá.

Kolem páté se však dostáváme k „tyči osudu“. Je nenápadná, stejně pruhovaná jako ostatní, na mírném návrší. Ale liší se v jediném – je za ní vidět chata! A co víc, jen pár kilometrů od nás. Jsme zachránění! Má radost nezná mezí! „Ježiši Petře to si děláš prdel, tak daleko! To nemůžeme nikdy zvládnout“! Pohled přes rameno mě vrací do reality. V Luccčině tváři se zračí zoufalství a nasranost až na půdu.

Snažím se jí uchlácholit a hlavně namotivovat k další chůzi. Hlavně nezastavovat, máme čelovky, chata nadhled, to půjde. Odhodlaně vyráží do prohrané bitvy, protože ví, že tam prostě nemůžeme letos zaživa dojít. Kolem nás je měsíční krajina, už jsme na náhorní plošině. Kamení střídají sněhová pole, jinak nic. V půl sedmé stojíme pod chatou. Ještě zdolat dva žebříky (no vida, aspoň trochu ferrat bude) a ve něco málo před sednou vstupujeme do chaty Mattrashaus. Po čtrnácti hodinách jsme docela gumoví.

Konečně na chatě

Dáváme si špagety, zbyly na nás poslední porce, což znamená, že je dvakrát tak velká jako normální. Dva rádlery zasyčí v cuku letu. Ještě pohled na západ slunce, rychlá hygiena z kanystru s ledovcovou vodou (jiná voda je vzácnost) a spát. Hezky do lágru B, tedy mistnosti pro dvanáct lidí. Jsem docela grogy, a tak mi nevadí, že spím oblečem a přikrytý dekami , cop se perou jednou za sezónu. Ani to že spim na předělu mezi matracemi a tak se jednu polovinu noci svážím na Moniku co leží polomrtvá vedle a druhou zas na Lucku, co zas pro změnu nespí. Takže ví, že v noci pršelo, že dorazila ještě skupina němců a že ve tři ráno Martin kopl ko kovové čutory, která předtím spadla na podlahu z palandy. Ten hluk by prý vzbudil i mrvého. No, mě ne. 🙂

Doplnění

Cesta dolů byla o chlup lepší. O polovinu kratší, ale zato náročnější na kolena. Trpělo to levé, kde mě stejně jak v Prčicích bolí vazy na straně, tak to pravé, respektive to sešití nad tím. V jednu chvíli mi podjela noha a stehy se přitom zařízly do masa tak, že je pak doktorka na chirurgii v Říčanech nemohla najít.

Můj obdiv má Lucka, že to celé ušla, aniž by se stala nesnesitelnou. I to se některým stává. Takže za rok zas, jen něco mezitím natrénujem. Třeba v Děčíně na Pastýřské stěně.