Jubilejní Prčice

Když jsem vloni úplně promočený a vyčerpaný stál polonahý na náměstí v Prčicích, přísahal jsem si že na jubilejní ročník pořádně natrénuju. Že dorazím do cíle v limitu, abych si užil  mumraj za světla Navíc to bude padesátý pochod Praha Prčice celkově a moje pátá sedmdesátka.

Rok se s rokem sešel a je pátek, 15.května. Zítra ráno mám vyrazit a v nohách maximálně pětadvacet z procházky s Františkem. Nu což, teď už to nedoženu. Nanejvýš stihnu vyluxovat a vytřít, to jsem Lucce slíbil ještě než odjela. Devátá večer přikvačila rychleji než jsem čekal. Honem tedy došmidlat podlahu, uklidit hadr a židle na místo. Bleskově ospršit ve vaně, důkladně promazat modrou Indulonou, obzvlášť nesmím zapomenout na nohy a „pořádně protřít brázdu“ jak říká pan Béňa.  Možná chytnu housera, ale vlk se nezakousne.

Budík mě tahá z postele nemilosrdně ve čtyři. Snídaně, něco lehkého. Kontroluju počasí, bude hnusně jako minule? Aladin ukazujedeště co by se za nehet vešlo a 19 stupňů. Nevěřím a do baťohu radši balím pláštěnku pro sebe i Aidu. Pro ní radši i s kožíškem. Minule vypadala fakt zmrzle. A radši mikinu navíc.

Když jsem předminule dobíhal od kostela autobus, málem jsem nechal venku plíce a vevnitř snídani.  A to ještě autobusák solidáně předstíral poruchu převodovky a do zastávky jel krokem.  Jako loni se tedy vezu komfortně autem. Jenže ouha, je tu nějak moc aut, parkuju na Hájích před Stodolou, trochu blbě, snad mi to neodřou nebo neodtáhnou.

Na start přicházím před pátou. Je tady boží dopuštění. Loňských pár nadšenců vystřídaly davy, redaktor Ivan Lukáš z České televize natáčí první vstup. Aida vrtí ocasem a vítá každého, o kom si myslí že ho znám, Takže pro  jistotu se vrhá ke všem. Náhodou trefím na Plívouše s Háňou.  To jsem sice nechtěl, ale třeba to půjde. Neni v tom nic osobního, ale Plívouš je magor, nasadí raketové tempo a já za ním budu povlávat a v půlce vyhořím.

Naštěstí Hanka volí mírnější tempo a tak je rychlost snesitelná, jdeme společne s velkým chumlem. Prvním z řady letošních překvapení je trasa. Nejde se tradičním podchodem pod dálnicí (místo toho jdem po mostě o kus dál) tím se sice vyhneme pralesní cestě před Průhonicemi, ale také  zcela mineme Průhonický park. Asi je to tím, že už je celý neprodyšně oplocen a pouze za vstupné. Škoda, jednorázově by jej otevřít mohli.

Cesta docela dobře utíká, do Týnce vcházíme kolem desáté. Dávám Kofolu, Aidě misku vody a vyrážím dál. Spoluchodci vycházejí asi dest minut za mnou, já se bojím, že delší pauza by mě zatuhla. Na mostku přes Janovický potok stojí chlap a docela překáží. Když ho minu, tak slyším ja říká „Pochod je mezi turicty velmi oblíben. O jeho vzniku se traduje legenda….“ Víc nic, protože to evidentně nebylo ono. Když procházím okolo kameramana a zvukaře, vrací se ten chlap, teď už vím že je to zas Ivan Lukáš z televize zas na mostek, aby počkal na další skupinu a sjel to znovu a lépe. No vida, už podruhé za dnešek nebudu ve zprávách.

Sluníčko začíná pěkně svítit. Sundavám jednu vrstvu za druhou, mlsně pokukuju po kraťasech a šortkách, co mají někteří okolo mě. Přecijen tradiční manšestrové kalhoty jsou prudce elegantní a klasické, ale do horka nic moc. Přírodní kožich, co na sobě vleče Aida taky nic moc, jazyk má na vestě a funí jak sentinel. Navíc se asfalt začíná rozpalovat a to jí evidentně nedělá dobře.

Ještě že funguje občerstvení na půli cesty v Černíkovicích. Griotka, chlazené pivo z kyblíku, domácí malinovka. Chci jen vodu, tu v ceníku nemají, že je prý zdarma. Vnutím pánovi s dcerou symbolicky alespoň desetikorunu.  Trochu si lokla Aida, ale moc to nebylo. Jsou veselí, usměvaví. Je hezky, proč ne. Loni pršelo a byl jsem tu sám. Asi jak slečna v zatáčce o pár set metrů dál. Taky má nabídku pití, ale nikdo už tam nezastaví a tak se kaboní.

V rekordním čase vcházím do Neveklova. Poslouchám ze záznamu paměti účastníka bojů o Rozhlas. Zvlášť  mě zaujalo povídání o tom, jak dostal granát, a nenapadlo ho nic lepšího, než ho hodit schodištěm dolů. Nebýt kamaráda, který ho na poslední chvíli strhnul  stranou, utrhly by mu nahoru letící střepiny palici.

V tom jako kdyby vybuchlo něco v mém břiše.  Urychleně  hledám toaletu. Aidu povelem „lehni!“ zavazuji k pobytu na místě. Záchod je na potvoru obsazen a tak jsem si čas krátil svíjením a podupáváním. Když jsem se asi po pěti minutách uvaveně, ale s vítězným úsměvem na rtech vrátil na místo, kde jsem nechal Aidu, bylo prázdné. Úsměv pomalu mizel, jak jsem obcházel napřed lokál, pak blízké okolí a nakonec celé náměstí. Nikde nic. Jen v rohu náměstí sedí Plívouš s Háňou, srkají ledovou tříšť a kde prej mam 16Aidu. Je hodina po poledni, vedro a pes v čudu. Dávám ještě jednou kolečko po náměstí. Nikdo nic neviděl a tak se vracím na místo činu. A byla tam. Lísala se k nějaké dobré duši, která jí hladila za uchem. A vlastně ani nebyla ráda že mě vidí. Tedy byla ráda, ale nebyla nadšená představou že půjdeme dál.

A tak jsme šli. Ale čím dál tím pomaleji. A za Suchdolem, než se z asfaltky odbočí na louku, začla definitivně kulhat. Plívouš už byl v trapu a Háňa se taky nemohla zdržovat. Ještě vyndala z housky šunku a odlila trochu vody pro Aidu. Pak už jsme tam seděli a koukali, jak kolem nás plynou davy. Můj sen o rekordu se začal rozplývat.

Zvedli jsme se a pomalu se šourali směr Kosova hora. Adia už dávno neběhala kolem, ale vlekla se přilepená za patama. Co kilometr, to zastávka na deset minut. A ten poslední už jsem ji nesl.

Volám Lucce, ať sedne do auta a jede pro nás. Že to letos vypadá prachbídně.  Pomalu se dovleču ke kontrole v kosovce, tradičně na zahrádce hospody. Sedí tam dvě straší dámy a o chlup mladší pán. Od pohledu sympatičtí lidé. Slovo dalo slovo a pro Aidu Prčice 2015 končí. Obstarávám misku s vodou, měníme si telefonní čísla. Paní Versiganová mi vlila optimismus do žil. Posledních čtrnáct kilometrů. Je pět hodin, to musím dát.

Vyrážím skoro sprintem. Kolem mě se míhají všichni ti, co mě míjeli, když jsem s Aidou seděl v pangejtu. Akorát teď nechávám v pomyslném pangejtu já je.  Baštím syrové párky (teplé klobásy jsem se bál) co jsem  koupil za poslední peníze u vietnamců. Hlavně jít. Nezpomalovat, nezastavovat. Už chybí jen tajný punkt a pak finále. Ale ona utajená kontrola ne a ne se objevit. Letos ji schovali až na samou mez. Těsně před vesnici Mezné, kde chlapi koupili málo sudů s malinovkou a moc piva. Škoda, měl jsem na ní chuť.

V půl osmé jsem spatřil věž kostela. Tu druhou, protože jako první člověk vidí věž kostela v Sedleci, a pak teprv v Prčici. Aniž bych to věděl, zdovna byl na náměstí živý svtup do Událostí. Když jsem se ve třičtvrtě na osm vřítil kolébavou chůzí do pomyslného cíle,stačil jsem akorát zahlédnout právě odjíždějící dodávku s logem ČT naboku. Zas mi sláva unikla o chloupek. Ale což, valí si to ke mě pan František. Peláší tempem, které mu závídím. Seberu všechny síly a vyběhnu mu naproti. Lup, vezme to ostře doprava a se smíchem utíká nazpátek. Prevít! Starého otca takto masakruje!

Společně pak dojdeme pro poslední razítko, tatranku  a zlatou botičku. A jako pochodník z prahy si mohu vyzvednout druhou. tentokrát to není  kulatá známka, ale taky bota, z pozlaceného porcelánu. Dojetím měknu. Naštěstí mi tuhnou nohy a tak se to vyrovnává.

Každopádně letos si můžu říct, ze na příště už trénovat nemusím. Pět ročníků „sedmdesátek“ mi zatím stačilo příště zkusím něco menšího. Na výběr je toho dost.