Ke svatému Matěji se chodilo už roku 1595. Mě osobně se to začlo týkat až koncem sedmdesátých let minulého století a mezitím se Matějská posunula nejen významově, ale i místně. Duchovní pouť nahradilo bujaré byť trochu prázdné veselí.
Tak jako tak, chodívali jsme k Matěji z různých příčin. Za dědou, později, když na náhrobku přibylo i její jméno jméno, tak i za babičkou. Na půlnoční, kdy byly v krásně nasvíceném kostelíku vystavené betlémy. Anebo prostě jen tak, na procházku.
Jen takovou lehkou nedělní, odpolední. Mnohem podrobnější absolvovali pánové z projektu Praha Neznámá, dokonce ve dou částech (Hanspaulka – 1. část,Hanspaulka – 2. část ).
Po nezbytném nakrmení nejmladšího jsme zahájili pánskou jízdu. Nejkratší cestou se přesouváme do pizzerie, kde jsme se nasytili my tři zbývající. Hladový pan František dal celému osazenstvu velmi důrazně najevo, že ho jeho otec napřed týrá hlady a pak mu naservíruje příliš horkou kaši. Alespoň jsem si zažil ten pocit, kdy vaše dítě ječí na celé kolo a vy se snažíte dělat jakoby nic.
Nedělní podzimní sluníčko začalo krásně hřát, Hanspaulka na podzim je krásně barevná. Vily porostlé pším vínem mění barvu snad s každým dnem. A kaštanový park s pomníkem rudoarmějcům je posypán zlatavým listím.
Když jdete někudy po dlouhé době, vždy se tam něco radikálně změní. Na Hanspaulce jsou tím hlavním nositelem změny trafostanice. Bývaly to svým způsobem dominanty, které nešlo přehlédnout. Obrovské, temně bzučící kvádry z betonu, postavené podle jednoho mustru. Teď mizí jeden za druhým. Na druhou stranu ale měly určitý punc tajemna. Ty malé bílé plastové krabičky, velikostí sotva desetinové nejsou tajemné ani co by se za nehet vešlo. Napřed takhle zmizela trafačka naproti školce, teď ta cestou od pošty na Fišerku. Mimochodem ani školka ani pošta už tam dávno taky nejsou. Zmizely i stoly ze zahrádky hospody U Matěje, místo nich je tam pusto a prázdno. Ještě že na Staré faře naproti přes ulici ještě funguje.