Konigsjödler

Klettersteig Königsjodler je považována ze jednu z nejtěžších a nejkrásnějších ferrat v rakouských Alpách. Nejkrásnější proto, že při dobrém počasí nabízí krásné výhledy do všech stran. A těžká je nejen svojí klasifikací C/D a délkou (cca 5 hodin) ale hlavně tím, že než se k ní a zní dostanete, pěkně si máknete.

Ještě v Pze zmatkujeme kvůli počasí. Je hnusně, prší a předpověď je nevyrovnaná. Jeden hlásí slunečno, druhý přeháňky. nakonec volíme variantu vyrazit, po příjezdu zkontrolovat počasí a rozhodnout se na místě. Cesta probíhá bez komplikací, klasicky přes Rozvadov, Regensburg, Mnichov, Salzburg, před ním dolu na jih a pak sjet z rychlostní silnice na klikatou cestu do hor. Díky tomu že všichni tři máme papíry, užívám si klid a beru řízení až za Mnichovem. Serpentiny krouháme už za tmy a na parkovišti už taky všechno dávno spí.

Potichu vybalíme a díky Martinovu tajnému tipu jdeme kousek vedle, pod malý mostek, kde má místní sedlák uskladněny balíky se senem.Je to luxusní ubytování, takže se nám ráno nechce moc vstávat a tak je jasné že Konigsjödler pro dnešek padá. Navíc ta předpověď slibovala déšť…

V sobotu vstáváme dost pozdě, až v půl deváté. Na obloze je jeden dva mráčky, no uvidíme. Stoupáme od Chaty Erichhütte do čím dál tím víc prudkého kopce. Pěšinka se děsně kroutí, krávy přežvykují, slunce pálí, prostě idilka. Jen to stoupání je vražedný. Na rozcestí se dáváme k vedlejší „cvičné“ ferratě – Grandlspitz. Je sice katší, zato vede skoro celá v kolmé stěně. Snažím se fotit, ale foťák je nejaky roztentočkovaný z té výšky, takže některý fotky jsou fakt divný.

Na vrcholu obligátní fotka a pak zas dolů. Cestou narážím na ve skalní průrvě ze schovaný kanystr s logem U.S. Army, zvláštní věc, takhle na skále. Ještě chvíli šaškujem nahoře a pak následuje stejná cesta co jsme se škrábali nahoru, jen opačným směrem. Nohy začínají pobolívat. A když si uvědomím, že to půjdu nahoru ještě jednou, zítra…fuj netěším se.

Zpátky dole na Erichhütte si dáváme pivko a nějakou tu mňamku. Volím bezproblémovou Knödelsuppe, Lucka s Martinem si dávají Nudlensuppe mit Wurst (nebo tak nějak). To že mě přinesli polívku s jednou velkou , ale opravdu velkou masovou koulí ještě bylo ok, ale když těm dvěma přinesli normální nudlový vývar ve kterém byly dvě velké, nerozkrájené klobásy, byli jsme z toho trochu paf. Holt jiný kraj, jiný mrav a tak se Martin pustil do polívky vidličkou a lžící.

Po další rundě pivek se zvedáme a sestupujeme na parkovišti, kde si dopřáváme druhou večeři. Kde se vzala tu se vzala bílá fenka labradora. Ležérně se přiloudala, hodila na mě psím očkem a bylo vymalováno. Od drbání za uchem už bylo jen kousek k tomu přesvědčit Martina ať jí nechá řízek z domova. A už byla naše. Držela se nás když jsme šli spát a hlídala celou noc. No, noc. Do spacáků jsme zalehli kolem sedmé „odpolední“, sluníčko ještě svítilo.

Ve tři ráno začíná hrát budík svou melodii. Za tmy se škrábeme k pramenu u Erichhütte. Doplňujeme vodu bílá labradorka překřtěná na Jödlerku zatím pozoruje. O kousek dál se radostně válí v kravinci, což zas pozorujeme my. Měsíc není sice v úplňku ale i tak svítí, že není potřeba čelovek. Nesvítí slunce, jde se lépe než včera. Chvíli jsme dokonce na špici, ale brzo nás předhání jedna skupinka za druhou. Do sedla dorážíme s úsvitem, kolem půl šesté ráno. Celou dobu je Jodlerka s náma, dokonce když lezeme po žebříku, nachází si cestu okolo. Jsem zvědav zda se jí zas někdo pokusí „zachránit“ tak jako loni Aleš.

V půl šesté začínáme lézt. Vytyčil jsem si cíl dát jí „na čisto“ tedy dotýkat se pouze skály, lano mít jen k jištění. Jde to, lezecky je to taková lehčí čtyřka, ale „lanaři“ za vámi to neocení. Trpělivěš je všechny pouštím, namachrované borečky v rukavicích co tahaj za lano jak koze za cecky. Slunce už se vyhouplo zpoza hor a začíná do nás pěkně šít. Skála je krásně neohmataná, jako lezci jsme tu s Martinem výjimkou.

Po vzdušném hřebínku následuje klesání a první přeskok, „Jungfrauensprung“, tady se ještě lana nedotýkám, jen se při doskoku pitomě klepnu do palce. Zas se drápu na vrchol, a hnedle dlouhý těžký sestup, tady jsem fakt za lemro, opovržlivě mě po laně předjíždí i taková fousatá pivní bečka. Nevadí, pocit totálního sportovního výkonu mě zatím plně uspokojuje. Konečně slezu dolů na „Kranabetter-Steg“, tady už se lana chytnout musím, jde o lanový mostek ze tří lan přes dvacetimetrovou rokli. Následuje obvyklé drápání nahoru, krátký hřebínek a strmé klesání. To už jsme u největší atrakce, u Flying Fox. Ti co nechtějí slézat až na dno rokle, mohou po napnutém laně sjet na druhou stranu. Jen s karabinami to není žádná sranda (maník přede mnou se po metru vrací), naštěstí mám pro oba kladky, takže je to paráda rychlost. Kvůli focení se ještě vracím, kupodivu nahoru se ručkuje líp než to vypadá.

Zase obvyklá porce stoupání na vrcholy a slézání do roklí. v sedle pod vrcholem „Kummetstein“ jsou na HoryDoly.cz zmiňované nepříjemné plotny. Pod stěnou dáváme pauzu, zhltnu polovinu štrůdlu od Mirky s Lenkou (diky!) a vrháme se na kolmou stěnu s poetickým názvem „Franzl’s Fantastica“. Tady už lanaři nejsou tak ve výhodě, přímý šplh po laně vzhůru už není taková sranda. Naproti tomu skála nabízí sympatickou lehčí pětku, jen ten baťoh táhne dolů. Na vrcholu je krátký odpočinek ve dvou a půl tisíci metrech se hodí. Slunce pálí jako vzteklé, síly jsou ale tolerance k spěchálistům je na nule. Při sestupu pod náročným výstupem na vrcholek Franz-Eduard-Matras-Kopf se utvoří regulérní kolona lezců. Namistrovaná pipina v černých brýlích to neunese a huláká cosi na pět lidí před sebou včetně mě. Německy to není, i když.. a teď už mluví anglicky a chce po všech před ní, aby jí uvolnili cestu. Strašně mě tím nasere, copak jsme tu na závodech? Zdvořile počkám až mě předleze a začíná štvanice. Odhazuju sportovní předsevzetí kamsi a lepím se za ní, když tak pospíchá. Chvílema jí málem šlapu na paty a tak se ptá jestli chci před ní. Kdepak děvenko, ja si to užiju jako ten co je zdržován. Jde to rychle za deset minut jsme na vrcholu a nakonci ferraty. Tady se potkává se zbytkem stejně chrochtajících Nizozemců. Martin doráží za půl hoďky, měli tam problém s kouslým chlapíkem, ono inkriminované stoupání ho trochu vzalo.

Fotíme se se na vrcholu, z dálky okukuju ledovec který tu prý byl všude kolem, dnes je z něj jen torzo. A pak už jen úmorný, ale neskutečně úmorný sestup. Napřed suťovým polem, pár kamenných lavin nás přesvědčí nechat si helmy. Stezka se vine cik cak, nemá jinou možnost, všude kolem holá skála a strmý spád. Sestup má trvat tři hodiny, my meleme skoro z posledního, takže když po šesti hodinách sestupování a lehkého bloudění stojíme u auta, jsme trochu mimo. Celkově máme v nohách přes 4000 výškových metrů.