Krakoduh 2014

Protože jsem o prvním ročníku básnil až do nebes, podařilo se mi namotivovat i ostatní kamarády, dokonce se přidal i bývalý nadřízený.

Loni byl můj cíl přežít do cíle. Letos byla motivace přežít a nedoběhnout poslední. To první se povedlo, to druhé ne. Tedy alespoň mezi kamarády, ty šedesátileté železné dědky jsem s  vypětím sil předběhl.

Špatná volba bylo vzít si Moiru na plavání. Ale den předtím jsem plaval přes Slapy, byla pěkná kosa a při plavbě zpět už jsem zimou tuhnul.

Takže jsem se bál. Ale voda v místním bahňáku byla nakonec  docela teplá, obavy se nenaplnily. Zato Moira udělala balon, naplnila se vodou a já se musel strašně dřít, abych z vody nevylez jako poslední.

Publiku se můj výkon nezdál ouplně dstačující.
Podpora

Co jsem ztratil výkonem, doženu odvahou, říkal jsem si stejně jako minule. Takže rychle na kolo, rozjet to s kopce. Kde ostatní brzdí, vzít to smykem. Do ostré zatáčky přes mostek  a drtit do kopce. Nahoře je takový hluboký výmol, všichni ho objíždějí, je to bezpečnější, ale pomalejší. Vzal jsem to středem, kořeny nekořeny. Těsně pod vrcholem něco v kole zarachotilo a já prošlápl do prázdna. Než jsem nahodil spadlý řetěz, vytlačil ze sebe ranec nadávek,  rázem jsem se ocitl na chvostu pelotonu pohodářů, kteří na rozdíl ode mě jeli na trekových kolech a báli se to v terénu pustit. Zato na asfaltu mi ukázali záda. Takže jsem se zase musel dřít jak mezek, abych je aspoň trochu  stíhal.

Běh byl pro mě sice příjemné překvapení, nemusel jsem ani jednou zastavit,  o čemž se mi loni ani nesnilo.  Sice mě všichni kamarádi postupně předběhli, ale i tak jsem z toho měl dobrý pocit. A to že jsem byl  rámci skupiny poslední, je samozřejmě jen díky Moiře, řetězu, a jiným technickým komplikacím. Jinak bych byl jistojistě první, to je tutovka. I díky podpoře, které se mi z depa dostávalo.