Chorvatsko nejsou jen pláže na pobřeží, ale i krásné parky ve vnitrozemí. Abychom se jen neváleli u moře, naplánovali jsme jednodenní výlety do některých z nich. První volba padla park ležící v údolí stejnojmenné řeky – Krka.
Vyrážíme ze Sukošanu po pobřežní silnici číslo 8 s tím, že dálnici necháme na později. Alespoň tak máme šanci vidět nejenom nový most přes záliv, ale hlavně bizarní soch chorvatského vojevůdce, jehož jméno jsem už zapomněl, ale socha samotná je fascinující. Postava má nakročeno, obě paže má vztyčené a prsty do širokého véčka, jako symbolu vítěství.A u pasu se mu pohupuje obří vysílačka, umě vyhotovená včetně loga a nápisu Motorola. Jmenoval se nějak jako Boban, pokud to někdo víte, dejte vědět, ani Google ani Panoramio jméno nezachytily.
Parkujeme na jednom ze vstupních bodů,což je Lozovac. Sympatické je že vstupné se dá platit kartou. Aspoň něco, když je to na naše poměry nezvykle drahé, 95 HRK, což jsou skoro čtyři stovky…
Dolů k řece jdeme zkratkou pro pěší, zpátky se necháme vyvézt bezplatným shuttle busem, což je normální městský autobus. Když se potkají dva, musí jeden couvat, cesta není dost široká. Navíc se nedají otevřít okna, takže je to taková saunička. Chytré je to že přímo u konečné je stánek se zmrzlinou. Vsadil bych se že autobusáci za jízdy i topí, aby měli provize z kopečků.
Ale zpět dolů, k Skradinskimu buku. Tak se označuje poslední z kaskád na tomto úseku řeky. Systém travertinových kaskád využívali místní odnepaměti, ale do dneška se zachovala jen malá část. Nicméně je pěkně udržovaná, a to jak zde , tak i v horní části, což je Roški slap. Složení budov je skoro stejné, u Skradinskeho buku je navíc kovárna a tkalcovna. S pani u stavu jsem se zakecal, byla evidentně ráda že si může popovídat, uměla výborně anglicky a když se ještě někdo navíc aktivně zeptá… No zbytek skupinky mi mezitím utek a tak jsem je doháněl po dřevěných chodníčích. Potkali jsme se až na louce pod vodopádem kde už probíhalo převlékání do plavek. Krka má totiž tu skvělou výhodu oproti ostatním parkům, že se tu můžete koupat. Dá se plavat i v laguně u vodopádu, ale od něj vás dělí natažené lano s bójemi. Hloubka je od dvaceti čísel po tři metry a je tu docela silný proud. Nevím proč, ale je tu zákaz potápění a plavání s potápěčskými brýlemi.
Voda se řítí dolů nejen hlavním impozantním vějířem, ale občas si najde cestu malými vodopádky bokem. Pod jeden takový jsem si vlezl a nechal se pěkně zmasírovat. Voda je překvapivě teplá, vydržel bych se tu cachtat celý den. No nic, ještě pár skoků do vody (také zakázáno, ale kdo by odolal) a rychle do restaurace na jídlo. No, pivko a čevabčiči bylo obojí super, ale obojí mělo stejnou cenu.
Asi po třech hodinách se chystáme k odchodu, předtím ještě zvažujeme možnost výletu lodí proti proudu. Ale to stojí další extra kilo kun, tak to vzdáváme. I z časového hlediska, je to na celé odpoledne a my s tím moc nepočítali. Béňa by sice jel, ale nechá si to prý napříště. Po epizodě s autobusem, se autem přesouváme k druhé výrazné zajímavosti, ostrovnímu klášteru Visovač. Jde o malý ostrov uprostřed stejnojmenného jezera, které Krka tvoří asi deset kilometrů proti proudu. Je o velikosti tak dvojnásobku Slapské přehrady, s průzračnou vodou, což vyloženě svádí ke koupání. Takže jsme pojali báječnou myšlenku na ostrov doplavat, zatímco neplavec Petr Š. (stále pro něj nemám jiné pojmenování, žádnou přezdívku…) nám s převozníkem převeze věci. Ale to jsme nepočítali, jak je šeredně nasereme, že nechceme platit asi 25 HRK za loďku. Takže když jsme se přiblížili k ostrovu, začal na nás postarší pupkáč v uniformě pískové barvy s přetékajícím břichem a knírkem hulákat: Turrrn bek! No džouk! Turrn bek! Nau! Houly ajlend! No džouk! . Poprosili jsme ho tedy zda v duchu křesťanských tradic by byl tak laskav a nechal nás na mělčině vydechnout, obzvášť Markét. I to nám zakázal, ale nechtělo se mu do vody aby nás vyhnal. Mezitím ale rebelantské nálady v teamu rychle vyprchaly a jeden po druhém jsme se obraceli na ústup. Můj návrh na demonstrační plavbu kolem dokola jsem si mohl odhlasovat leda tak sám, takže jsem se vypravil za ostatními. Takže taky příště.
Auty jsme se vyprahlou a vroucí krajinou přesunuli k poslední oblasti – Roški slap. Když pominu již zmíněné budovy, které jsou velmi podobné tomu u Skadarskeho buku, tak je to tu víc sevřené skalami, dá se vystoupat až nahoru, což jsme nějak nedali. Už jsme byli docela uondaní, takže po malé procházce okolo se vydáváme zpět, po dálnici.