Letos to se Svátky vyšlo pitomě. Všechno o víkendech, volno žádné a navíc to proklaté teplo, díky kterému není sníh. Leda v Krušných horách. Takže jsme se vydali směr Boží dar, s malou přestávkou v Chylicích. Když se konečně vykopeme z chalupy, je už ráno pryč a dopoledne to má taky nahnutý. Profičíme Varama bez známky zimy a ještě v Ostrově mají tak březen. V Jáchymově se začlo trochu bělit na lepší časy a božídarské parkoviště nás přivítalo nejen sluncem, ale i zasněženým okolím. Plni optimismu necháváme stany v autě, berem jen plachtu. Trochu si nadávám, že nemám vložku do spacáku, nebo aspoň staré povlečení, ale co se dá dělat, Aida spát venku nemůže, tak jí aspoň musim před spaním vytřít. Přecijen nový spacák je nový spacák.
Je jasno, bezoblačno. Jenže ouha, přes den plus dva, v noci mínus jeden, to není ouplně ideální teplota. Výsledkem je pak ledová krusta místo prašánku. Na to doplatila Hanka, když sebou švihla při mírném sjezdu. Navíc ještě v té vyfrézované stopě, sedřené klouby na ruce nevěstily příjemný začátek výletu. Parkoviště u Neklidu je normální bahňák a silnice sníh neviděla od podzimu. Přes pláně se suneme směr Zlatý kopec, primárně pátrat po pozůstatcích důlní těžby, sekundárně si užít prostup divočinou. V plné míře se nám daří to druhé. Prostupujeme pomalu zato urputně, přes potůčky, lesy vzrostlé i rostoucí. Rychlost našeho postupu je udivující. Vůbec nikam se neposouváme. Ale užíváme si to. Tedy mužská část výpravy ano, Plívouš jako vždy šlape ve předu bez ohledu na terén, Béňa na skialpech za ním, mě začíná vyhazovat vázání, tak jsme pomalejší. A Háňa která na obyčejných běžkách bojuje statečně a vypadá že i jí to občas trochu i baví.
Asi po třech hodinách jsme na běžkařském okruhu, stavíme k malé svačince v přístřešku. Zjišťuji nemilé překvapení, vázání je skutečně v nepořádku, posunulo se dozadu a zaseklo, takže nejde vrátit zpět. Při pokusech o nápravu stavu se nám s Béňou ještě podaří ulomit hrot běžky. Posunuté vázání má za následek extrémní vypadávání boty z vázání a tak je další postup ve znamení jízdy v papučích kdy se snažím vázání nenamáhat jakýmkoliv důraznějším pohybem. Vzhledem k okolnostem měníme směr a od Zlatého kopce se na Myslivnách odkláníme na Rýžovnu. Cestu si razíme kolem říčky Černé, kde v prudkém svahu hledáme a nalézáme krásnou, cca kilometrovou štolu ze 16. století. Po zevrubné prohlídce si razíme cestu přes vodní tok. Na jaře se vrátíme, bez sněhu a té spousty vody by mělo být zkoumání o chlup lepší.
Do restaurace dorážíme už za tmy, kolem šesté. Ofiko mají sice do čtyř, ale protože tam zrovna někdo sedí, tak i nás pustí dovnitř. Jak jsem byl původně vehementně proti styku s civilizací, musím uznat, že nápad na gáblik a usušení to byl vynikající. Silná česnečka (kluci měli i jehněčí gulášek) a pivko bodlo. Navíc se kuchař ukázal nejen jako profík ve svém oboru, ale i zdatný montér a dokázal opravit zásadní chybu na vázání. Aida se mezitím zatoulala do kuchyně (opět), já nechápu jak to dělá. V jednu chvíli je u nás a v druhou nám přišel provozní oznámit, že jsem měl psa, s důrazem na slovo měl a že zítra bude obzvlášť dobrý gulášek. Ale že to vidí na max pět šest porcí. Moc příjemná hodinka v teple.
Za tmy, ale s opraveným vázáním razíme směr bývalá rota pohraniční stráže nad Rýžovnou. Vybydlená třípatrová budova skýtá jeden kout, kde se dá přespat, rozkládáme tedy plachtu a soukáme se do spacáků. Snažím se usnout a nevnímat pokusy ostatních účastníků zájezdu o konverzaci. Když nepomohlo téma “ Je teprve osm večer, přese nepůjdeme spát“ přišli s jiným „Myš v koutě“ respektive „Ta myš musí být veliká jako krysa když při běhání dělá takový hluk“. Zdařile jsem to ignoroval, částečně i proto, že Aida putovala víc jak ta krysa mým spacákem od nohou k hlavě a nazpět v pravidelných pětiminutových intervalech. Zbytek noci byl naprd, příště bude mít vlastní spacák. Nebo ji šoupnu k Plívoušovi, v jeho Rakoncajovi do -50 jí bude fajn.
Ráno po vydatné snídani (díky Tesco ovesná kaše!) se vydáváme směr lom Hřebečná a pak zpět přes Tokaniště na Zlatý kopec. Tady už je sněhu pomálu, běžkaři už sundali náčiní a vesele jdou pěšky. Béňa vytrvale brousí skluznici až na kopec. Tady už je sněhu dost, ale zase je to ta ledová krusta. Jako na potvoru je před námu pěkně prudký sešup dolů a to ještě lesní cestou. Běškaři zas volí pěší pohon, my skialpinisté se statešně vydáváme dolů. No statečný je jen Béňa, já fixluju, protože jsme si lyže obalil pásky na spojení lyží a proto se z prudkého kopce sunu pohodovým tempem. Na rovinkách mám místo lyží sněžnice, ale v sešupech to bylo fajn.
Dole je sníh už jen v mikrospopickém množství, upínáme vyže na batohy a vyrážíme vzhůru po silnici podél Zlatého potoka. Asi v půlce, u zamřížované štoly se dá zas nasadit a pak už následuje jen a a jen stoupání na Boží dar. Cestou se nestane nic zvláštního, jen Aida sestřelí jednoho běžkaře (naštěstí byl pán moc milý a chápající) a počasí stojí za prd, je mlha, vítr a všeobecně hnusně. Už se těšíme na jarní Ostrov.