Jako obvykle to byla honička. Plán byl jasný – vybrat lastminute a odfrčet. Slovy klasika – nápad jistě dobrý. Ale pak se to začalo komplikovat – kvůli těhotenství vypadlo Turecko, Maroko, Egypt. Lastminute zájezdů do Karibiku je po čertech málo a tak zbylo Řecko. Ideálně blízko moře, ne moc drahý, ale aby to zas nebyla ubytovna pro uprchlíky. Najít místo, které prošlo rekonstrukcí už v tomto tisíciletí a nevypadalo zas jak rojiště ruských zbohatlíků v přesně (finanční uzávěrkou) daném termínu byl docela oříšek.
Nakonec padla volba na Lefkadu, na menší hotel v Nigiri. Komplikovanější cestu jsme si už asi vybrat nemohli. Vlakem do Brna, letadlem do Ostravy, letadlem na pevninskou část Řecka, z letiště Kratikos autobusem do Nigiri.
Výhodou hotelu Delfini je poloha (terasa u moře, pás zahrad kde se dá přes den povalovat a přitom kousek od hlavní třídy plné krámků) nevýhodou klimatizace za příplatek a levnější jídlo. Což o to, mě by horko noci nevadilo, ale Lucka topí za dva a tak nebylo zbytí. Příjemným překvapením byl alespoň výběr ze tří jídel a český číšník. A taky Pepa s Emčou. To takhle na první snídani sedím a koukám zasněně do moře. Delegátka povídá ty obvyklé rady a tipy. Ve výhledu mě zaclání mávající ruka nějakého aktivky co se neustále hlásí. Až po chvíli mi došlo, že se nehlásí, ale mává na mě.
Organizační mumraj
Protože jsme na ostrov dorazli v době kdy se slavil tzv. Agios Pnevmatos, neboli Duch svatý, bylo všechno trochu jinak. Všude strašně narváno, v půkčovnách se čekalo na auto nebo motorku dva nebo tři dny. Takže jsme zvolili strategii napřed cachtačka, pak koupačka , tedy že na ty nejhezčí pláže se zajedeme podívat až v druhé polovině dovolené. Pod tlakem delegátky, že jen a jen ta jedna jediná půjčovna má PLNÉ krytí nehod, jsme si vystáli frontu na postaršího majitele. Ten nás vyslechl, pokýval souhlasně hlavou na náš požadavek že chceme hlavně good, safe and reliable machine a ať příjdem za tři dny. Zaplatil jsem zálohu a těšil se na středu.
Nemohl jsem ani dospat a hned jak se v deset otevřela kancelář, přišel jsem si pro svou stopětadvácu . Chlapík na mě koukal, jako když mě vidí poprvé a že prý má jen osmdesátku. Ale můj stroj bude mít zítra, ať vezmu teď tuhle, že mi dá slevu a že tohle je good bike i pro dva, jen ať ale nejezdim in the mountains páč je to slabý jak moucha. Nastartoval jsem tenhle stroj a koukám, že nesvítí. No problemo, don´t drive in the night . Ζήτω η Ελλάδα!
Motocyklové dobrodružství
Takže hezky do hotelu pro Lucku, sbalit plavky, ručník, eura na benzín a hurá in the mountains . Jinak se totiž na ty nejkrásnější pláže nedá dostat. Vrcholky Lefkady jsou od půl kilometru do osmi set metrů nad mořem. A každý metr od hladiny je znát. I když jsme jeli po okruhu kolem ostrova, stejně jsme se pár stoupáním nevyhnuli. Dokud jsme fičeli podél pobřeží po rovince, atakovala rychlost i padesátku. Zlom nastal za Vasiliki, silnice prudce a vytrvale stoupá do kopce. Plyn vytočený naplno, drtil jsem nebohou Aprilii na jedničku v poledním žáru. Vytrvale jsme se posouvali vzhůru, v Agios Petros nebylo potřeba ani zpomalovat, babičky stíhaly přejít, oslíci zahýkat nudou. Krize přišla v serpentýnách za vsí, když jsem se rozhodl trhnout cyklistu. Nechápal jsem co tady dělá, a navíc byl proklatě rychlej. Silnice stoupala a kroutila se jak had. Do zatáčky jsme se vyřítili rovnoceně, kolo vedle kola. Po pár set metrech se přecijen ukázala převaha techniky nad lidskou silou. Pomalu a nejistě jsme ho nechali za sebou a frčeli vstříc vysněné Porto Katsiki, s její dokonalou oblázkovou pláží, průzračnou vodou a metrovými vlnami.
Dobrodružství pokračuje
Po důkladné koupačce se rozhodujeme pro návrat. Po nastartování nás čeká překvapení – ukazatel paliva se drží v červeném poli. Při pětilitrové nádrži vychází spotřeba na něco kolem patnácti litru na sto. A nejbližší pumpa až ve Vasiliki, tedy asi deset kilometrů. Do kopců jedu na půl plynu, po rovince volím výklusové tempo. Hypnotizuju ručičku palivoměru, vytrvale postupuje červeným pásmem k absolutní nule. Všechny, co nás předjeli (naštěstí žádný cykista) dojíždíme v Athani. Vesnice leží ve svahu, silnice jí protíná dvěma uličkami, vedenými jako jednosměrky. A v našem směru je to sice krátký, ale neskutečný krpál. Zácpa je kvůli nešťastníkovi, co se nedokázal vydrápat nahoru. Všichni poslušně kousek couváme, aby se mohl rozjet. Motor vytočený do vysokých otáček, od gum se line dým a Oplík poskakuje k vrcholu. Držím mu palce a zároveň sobě, je mi jasné že ten výjezd nebude zadarmo. Auto přede mnou se už rozjelo, nemůžu si nechávat moc mezeru, nebo se tam nacpe někdo netrpělivý z fronty za námi. A tak jedu. A samozřejmě uprostřed kopce se ten před náma zastaví. Je ale lepší řidič než ten v Oplíku a tak nemusí couvat dolů. Za děsivého kvílení škvařených pneumatik jede dál. Já pouštím brzdu a beru naplno za plyn. Neděje se vůbec nic. Naše bílá Aprilia stojí v kopci a bezmocně chrčí. Alespoň že necouváme. Takže hezky nohy na zem, opřít do řidítek a vytlačit až na kopec. Bylo to pěkně dlouhých patnáct metrů. A ručička palivoměru se opřela o nulu. Se sevřeným zadkem jsem pokračoval až na hranici zlomu, kde začíná vytrvalé klesání dolů, do Vasiliki. Hurá! Jedem z kopce. Až k benzínce, kde čepujem až po okraj.Když vracím motorku před setměním, jen doufám, že nový stroj nebude taková plečka.
S větrem o závod
Není, dokonce i troubí a svítí (i když jen potkávačky). Další dva dny jsou tak ve znamemí pohodové jízdy napříč horama, ve dvou a pak samozřejmě večer před vracením i solo jízda „co to jde“. Dojeli jsme si dokonce na večerní prohlídku hlavního města Lefkady, kterým je překvapivě Lefkada. Probojovali jsme se i na osamocenou pláž za Agios Nikitas aniž bychom měli problém se strojem. To jedni naši sousedi zrušili třetí stroj během dvou dnů. Střelci 🙂
A jak to tam vypadalo? Více na fotkách.