Macochu jsem navštívil už potřetí. Pokaždé jsem se ale dostal jen na horní vyhlídku, protože v sezoně je potřeba rezervace. Lidí je tu obvykle nespočetně. Proto jsem vyrazil už večer s plánem přespat na parkovišti v autě a zajistit si tak první místo.
Na místo jsem dorazil kolem jedenácté v noci, všude černočerná tma, ale nebyl jsem v ní sám. Můj klid narušil mladík, který mě prosil o svezení do nejbližší vesnice. Prý se pohádal s kamarády o peníze a ti ho tu vyhodili bez mobilu, bez dokladů a vrátili se sami do Brna. Poslal jsem ho do vesnice po silnici, je to čtyři kilometry, to by měl zvládnout.
Seděl jsem v autě v černočerné tmě, parkoviště je zcela mimo civilizaci. Přiznám se otevřeně, že kdybych tu nebyl sám, nebo bylo světlo, tak ho asi odvezu a vrátím se, ale takhle jsem se vycukal a nakonec se přesunul na parkoviště před Sloupsko Šošůvské jeskyně, to je u silnice a osvětlené. Jen tu fičel vítr a tak mi celou noc kolíbal s autem.
Na Macochu jsem se vrátil kolem osmé, vypadalo stejně jako v noci, tedy liduprázdné, v pokladně nikdo. No vida, vyplatilo se přijet po sezoně. I Aida mohla běhat na volno, tohle bych si o prázdninách nedovolil.
Od Horního můstku přes Dolní můstek jsem se pěšky prošel ke vstupu do Punkevních jeskyní.Lanovku jsme vynechal, někdy příště. U pokladny nastaly dvě komplikace. Jednak dovnitř nesměli psi (což bych ještě chápal), a neakceptovali platby kartou (což jsem nechápal). A já měl v kapce hotovost tak akorát na studentský lístek. Prekérní situace, nejbližší bankomat je šestnáct kilometrů daleko. A co s Aidou? Zpět do auta?
Nakonec se vyřešilo obé. Paní pokladní ze mě udělala studenta vysoké báňské a psici dostala na hlídání postarší dáma ze suvenýrů. Vskutku milí lidé, takže jsem se celou jeskyni na ostatní turisty spokojeně usmíval.
Samotná prohlídka je fajn, za zmínku stojí vyfocený stalaktit zvaný Králík. Toho jsem poznal, ve zbytku fantasie průvodce značně převyšovala mou. A pak ještě cedulky s výší hladiny při povodních. Jinak je to klasická jeskyně, srovnatelná s Koněprusy.
Vystřílenou chodbou vstupujeme na dno Macochy. Zespoda je to úchvatný pohled. Nenápadně vypadající hrbolek je Kámen sebevrahů, na něj dopadají. Vedle něj je přes takovou louži natažená síť. To proto, že ta louže je hluboká padesát metrů a dřív trvalo i tři dny něž tělo, co se skutálelo do vody vyplavalo z hlubin zpět na hladinu.
Pokračujeme dál k přístavu, kde si nás průvodci předají a začíná mokrá část prohlídky. Čluny jsou asi pro třicet lidí, dost na těsno jak na palubě tak i v samotné plavební dráze, občas jsou po stranách vyryté rýhy, občas musí pasažéři sklánět hlavy před nízkým stropem. Jak plavbyvedoucí správně poznamenal, strop je památkově chráněný, a poškození o hlavu se trestá.
Plavební zážitek je vskutku jedinečný. Voda je podsvícená, dodává to prostoru jiný rozměr, hlavně v místech kde je vody „nad kolena – něco kolem čtyřiceti metrů hloubky“ jak nás informoval kormidelník.
Asi po hodině jsem byl venku. Dáma ze suvenýrů již s Aidou čekala, poreferovala jak ji všichni obdivovali a vrátila pytlík s pamlsky. Moc a moc jsem poděkoval za hlídání a vyrazil na okruh ke Skalnímu Mlýnu. Odtud kolem Kateřinské jeskyně po zelené zpět k autu.