Když jsme sbalili bivak a slezli z našeho nocoviště, totiž z ochozu třísetmetrového komína, vypravili jsme se směr Žilina. Tam se naše cesty rozdělili, my s Italianem jsme zamířili na autobus do Fačkovského sedla. Po vydatném posilnění v místní kolibě jsme se začali po žluté škrábat vzůru směr Kľak. Lidí bylo pomálu, počasí na pomezí déšť-sníh zaručovalo klid. Hned první úsek stoupáme pěkně zostra, ale jde to, půda tu není tak rozbahněná někde už je dokonce sníh.
Ten se v na vrcholu Kľaku, kam jsme se asi za hoďku vyškrábali spojil s větrem a tak nám unikl jindy nádherný výhled do okolí. Přes tu vánici nebylo vidět víc než na špičku plechového kříže, který ve své třímetrové proporci jen stěží odolával náporům větru. Zvláštní nápad udělat vrcholový kříž z plechu, byť půl cenťáku tlustého.
O výhledech jsme se mohli přesvědčit jen co jsme seběhli z kopce dál na hřeben po červené. Najednou se obloha roztrhala, sníh ustala přišlo mi, že na vrchol chvíli svítilo i sluníčko. Klasika. Alespoň jsme se ale mohli kochat výhledy po celou dobu hřebenovky. Foukat nepřestalo, takže jsme chvíli šli v mlze, chvíli v záblescích slábnoucího odpoledního slunce.
Šlo se dobře, tak dobře že jsme si ani nevšimli blížící se tmy. Nahoru, dolů, jak v Beskydech. Ještě chvíli jsme to drtili potmě, ale na kopci co se jmenuje příznačně Skalky zastavujeme a hledáme místo k bivaku. Pěkně to tu funí, psa by nevyhnal, lepší počasí jsme si nemohli přát. V závětří rozbalujem výbavu a rozděláváme oheň. Mám dvoje ze tří fuseklí úplně nacucaný vodou, přecijen ferratové boty, které jsem si nemohl vynachválit na slunečné Srí Lance na Malé Fatře neobstály. Ve snaze usušit fusekle mám jedny na rukách a druhý strkám i s botama k ohni.
Zpropadené technické materály, tohle by se s vlněnejma fuseklema nestalo! lamentuju, když si prohlížím asi pěticentimetrovou nataveninu na nártu. Nevadí, alespoň, že ty na rukou jsou už jen vlhký, to dosuším ve spacáku. Ještě chvíli čumákujem u ohně a pak zalejzáme do bivaků. Můj hypertruper bivak, co jim v Humi zbyl posledni kus kterej ani armáda nechtěla (ale jinak je prý používá ke spokojenosti vojínů), je sice nepromokavej, ale taky neprodyšnej. Takže se asi v půlce noci budím s akutním pocitem nedostatku vzduchu a nadbytku kondenzující páry. K tomu přidám ještě můj dementní nápad dosušit vlhký fusekle na nohách, takže se ráno probouzím čerstvej jak.. no nevim kdo. Musel jsem vypadat dost nasraně, protože o dvacet let starší Itaiano ve svém goretexovém bivaku a botech ve kterých slézal Kavkaz měl sice milion důvodů se smát, ale když mě viděl, nehnul ani brvou a solidárně uvařil extra porci čaje.
Náladu mi zlepšilo počasí. Sice foukalo, podzimní slunce nás prohřívalo veškerou silou, kterou dokázalo na konci sezony najít. Včerejšek asi všechny vyděsil, takže jsem si mohl na liduprázdných lůčkách pustit do uší Adele a vesele se tlemit na ten krásný svět.
Cesta probíhala v zaběhnutém koloběhu plazení se do kopce, kdy navlhlé listí na bahnitém podkladu poskytovalo dostatek šancí zapojit všechny svaly v těle, zejména pak úchopové, když člověk počal klouzat ze svahu vzad. Pak krátké větrání na kopci s výhledem a opět klouzačka dolů. Krátké přestávky na hřebeni byly vyváženy naprosto neopakovatelnými výhledy na habrová stromořadí a pestrobarevné pláně.
Trochu jsme se ale loudali a do cíle na Krížavu, zbývá ještě asi šest hodin cesty. Začíná se zase smrákat, nasazuju flísku, pak i goráčovku a nakonec i kapucu. Skoro holý kopec Veterné dostál svému jménu. V mlze a šeru stojím šikmo proti větru a snažím se něco vyfotit. Marná práce a tak mažem dál. U vysílače na Krížavě je zaparkovaná vejtřaska a spousta antén. Když se na okamžik mlha roztrhala, zalila scenérii rudá barva červánků. Nevim proč, přišlo mi to jak z doby kdy mobily nebyly a nebýt čím dál tím větší tmy a zimy, dojímal bych se do aleluja.
Po tmě sbíháme na Martinské hole , zkracujem si cestu přes sjezdovky. V mlze jsou čelovky naprd, ale daří se nám najít otevřenou chatu s restaurací. Nepamatuju si to přesně, byla to tuším Pirmanova chata s milou mladou obsluhou. Dáváme něco teplého (smažák), něco studeného (Šariš) a něco pro zahřátí (rum).
Ven se nám moc nechce, ale musíme. Voláme Vojtímu, že pelášíme po silničce dolů do Vrůtek. Mlha že není vidět na dva metry. Jdeme kousek a najednou se ve tmě objeví světla auta. Jede pomalu, taky prd vidí. Tak nějak ze zvyku natahuju ruku a stopuju. Od Izraele mam k tomuhle způsobu přepravy zas důvěru, tak uvidíme. Funguje to, chlapík v dodávce je ochotný nás hodit dolu do města. Je to Mercedes, příjemně vytopený, no, moc se mi vystupovat nechce. A tak když se po mém vyptávání podřekne, že jede až do Žiliny, nemá holt jinou šanci než nás tam dovézt. Ještě jednou tímto děkuji.
Posilněni pizzou v nádražní pizzerii se shledáváme s Vojtím a vydáváme se směr dalšímu dobrodružství do Dětmarovic.