Letošní Matějská mi zas málem proklouzla mezi prsty. Jako obvykle jeden furt někde lítá a pak už jen ve zprávách čte, že letošní pouť byla zas pecka.
Naštěstí zasáhlo počasí a prvních čtrnáct dní bylo tak hnusně, že provozovateli nezbylo nic jiného, než prodloužit. A jakoby to byl signál, vyšlo sluníčko, všichni byli veselí a hraví a to nejvíc ti, od kterých bych to nečekal.
Po absolvování povinných labutí a kolotoče přišlo první velké vzrůšo – ruské kolo. Vystáli jsme frontu, naskládali se do košíčku a vyrazili. Že uplynulo deset minut a tři kolečka jsme skoro nepostřehli. Takže nastal čas na největší zkoušku – horskou dráhu.
Chvíli si připadám nějakej starej (Cože, lístek už nestojí dvanáct korun, ale čtyřicet?! ) ale jak skočíme do vagonku, těším se jak malej Jarda. Johýs je trochu vyjukaná a tak jí musíme rozptýlit a připravit na to co přijde. Není moc času, brzdař zaklapne ochranou tyč a vyrážíme.
Tady se hodně křičí, víš? povídám a prcek přikyvuje.
Čím víc to jede tím víc budeme hulákat, jo? Zase přikyvuje, pod soustředěným ksichtíkem problesknou čertovská očka.
Stoupáme řetězovkou nahoru, měkce se zhoupneme na rovinku a jakoby zpomalíme. Otočím se dozadu a jen tak tak stihnu říct: Teď to přijde, teď budeme křičet“ a už se propadáme do hlubin. Jízda trvá víc minutu, možná dvě, nevím, Celou dobu hulákám jak pavián a tlemim se na ty dvě za mnou.
Cvak! Brzdař zastavil náš vlak a my vyskakujeme ven. No vyskakujeme, Johanu radši vyndavám jak panenku. Postavím ji na zem, chvíli na ní koukám a pak ji radši zas beru do náruče. Celá se třese a funí, oči navrch hlavy. Za minutku se ale rozmluví, první co chce je kukuřice na klacku. Za deset minut už upřeně pozoruje ostatní, jak drandí na dráze a upozorňuje mě pokaždé, když se vozíky s ječící posádkou vrhají do hlubin jak my.