Vodní štola měl být další možný způsob, jak se dostat do systému ve 3 patře. Plus měla ukázat místo kde jí protíná Únorová propast. To že oba předpoklady byly mylné se ukázalo nejen při průzkumu, ale i při následné kontrole mapových podkladů.
První metry vedly od přeplněného parkoviště u Velké. Jelikož Plívouš nesl oranžovou loď a já žlutou pumpu a obrovský batoh k tomu, byli jsme „děsně nenápadní“. Po klasickém slanění na dno bylo nafouknutí otázkou minutky ( oba jsme prostě zdatní náfukové) a hurá na hladinu. Vzali jsme to přímo středem k většímu z výstupů v Portálu Salátů. Hned za ním se ale strop prudce snížil a nebylo možné projet. Museli jsme si oba do člunu lehnout, já vepředu na břicho a Plívouš vzadu na záda. Docela napresovaní jsme ještě upouštíme trochu vzduchu z koncových polštářů, abychom tam mohli vmáčknout hlavu. Pak se po kouskách probíjíme do samotné Vodní štoly. Bohužel po pár metrech plánovaným směrem k Naftové štole je hladina tak bílzko stropu že to na lodi dál nejde. Obracíme tedy a zkoušíme směrem k druhému konci, kde tuším pokračování na Velkou Ameriku. Míjíme zatopená kola vrátku, i oba další vstupy do štoly z Mexika. Na konci je provalený zával do „americké“ Vodní štoly. Naše loď však bez dofouknutí vzduchu není schopna bezpečné plavby a tak stavíme na mělčině před ocelovými vraty. Po souši přes centrální ostrůvek dobíhám pro pumpu, beru s sebou ješte plovací vestu a vysílačky, mám plán.
Zatím se ale plavíme zatopenou štolou, teď už je tu místa dost, přecijen tudy jezdily dumpery naložené vápencem. Asi po třiceti metrech jsme na mělčině, zbytek dojdeme na Velkou Ameriku pěšky. Bohužel, a nedá se to říct jinak, tam kde štola ústí je doslova nasráno jako po regimentu. Nechutný a chápu každýho ochránáře nebo lomaře, kterej odtamtud vyhání „trempiky“.
Po dofouknutí se vracíme stejnou cestou zpět. V Portálu Salátů jdu do trenek, nafujkuju vestu a nořím se do ledový vody. Beru s sebou vysílačku, Kovára tvrdí, že v tak malém prostoru nemá PMRko dostatek prostoru aby se vysílaný vlny rozvlnily jak mají. Uvidíme, připínám si jí k pásku čelovky, jsem ve vodě až skoro po uši. Neni nic vidět, s každým vydechnutím se prostor předemnou naplní mlhou. Najednou se předemnou tyčí zídka , oddělující Nafrovou a Vodní štolu. Bohužel je to ale zeď, štola je uplně zazděná. Ješte prozkoumávám chodbu v pravo, je to na nádech a rychle se posunout kupředu. Najednou mě zaraží ocelová traverza, skrytá pod hladinou. Těch povalených mříží, co čněly proti mě jsme si všiml, tohle mě překvapilo. Chodnička je slepá a tak ještě jeden nádech zpět. Kovára měl pravdu – lepší je rovnou hulákat na Plívouše co vartoval u portálu na člunu. V ledové vodě se začínám pomalu třást a tak na sebe po vylodění balím asi šest vrstev a v těch klepu kosu až do Prahy.