Muzeum Lužná u Rakovníka

Původně dvou denní akce s výletem do největšího železničního muzea v Lužné u Rakovníka a na Kounovské kamené řady se zvrtla již na počátku kdy druhá skupina, tedy skupina A  vyrazila směr Kozí hrádek. Díky tmě jsne asi nenatrefili na tu správnou červenou a skončili na Louštíně, což je nejvyšší kopec v okolí a také vyhlídka. Naštěstí  s ohništěm a altánem, kde spal Kečup s Plívoušem. Bohužel ale bez kouska suchého dřeva.

Sobotní akce spojená s Kounovskými kamenými řadami začala pro druhou skupinu, tedy skupinu A, už v pátek odpoledne, a to v Krušovicích, kde jsme zaparkovali a vyrazili směr Kozí hrádek. Díky tmě jsme asi nenatrefili na tu správnou červenou a skončili na Louštíně, což je nejvyšší kopec v okolí a také vyhlídka, dokonce s ohništěm a altánem, kde spal Kečup s Plívoušem. Já s Béňou jsme postavili vyzkoušený stan.

Jistým problémem se ukázalo rozdělání ohně, ale nakonec po necelé hodině  se objevil první nadějný plamínek. Díky mocnému rozfoukávání jsme si nakonec upekli i rozdělená trampská cigára. Po lahvi čehosi červeného jsme se zavrtali do spacáků a za mírného deštíku usli.

Deštík se přes noc změnil na sníh a tak lze letošní zimní kempovací sezonu považovat za otevřenou. V zasněženém ránu jsme sbalili fidlátka a kolem deváte se chystali urychledě vydat do čtyři kilometry vzdálené Lužné, kde nás za půl hodiny čekal průvodce.  Přestože jsme to vzali ostře, nedbajíce Plívouše, neustále remcajícího na rozvazující se kulaté tkaničky ani na fotografujícího Béňu (díky za fotku jezera a stromu), přes to všechno jsme dorazili s dvacetiminutovým  zpožděním. To ale nebylo nic proti tomu, co dokázal Kovára, který díky večírkovému komatu nebyl od brzkého rána k zastižení. Chvíli to vypadalo že ti tři chudáci, které měl nabrat pojedou busem, naštěstí se s drobným, hodinovým zpožděním, přecijen objevili pohromadě. Prohlídku tak sice měli zkrácenou, ale krom toho že se někteří ptali  v průběhu prohlídky na to samé co my na začátku se to nijak neprojevilo.

Samostatnou kapitolou je průvodce, pan Nell. Podle vlastních slov sloužil na dráze „..jen krátkých pětačtyřicet let“. Začínal  na parních strojích, strojvůdcoval, a pak i školil další mašinfíry. Díky zapálení pro věc je prakticky k nezastavení a prohlídka v jeho podání je asi to nejlepší, co jsem zatím zažil.