Byla to rozhodně jedna z nejkomplikovanějších expedic co jsem kdy organizoval. Alespoň do počtu rozeslaných mailů, změn v plánu a kombinací řešení.
Chvíli to vypadalo na šumavské hvozdy, pak zas prekio-montanistický dýchánek, pak zas nereálný marathon po okolí kleťského masivu. Nakonec se to ustálilo na kolečku kolem kopce, s malou odbočkou jak dolu do dolu, tak nahoru na komín cestou zpět do Prahy.
Vše hodně záleželo na množství sněhu. V pátek i v sobotu přes noc vydatně sněžilo, ale neděle byla ve znamení oblevy. Zatímco v pátek i v sobotu jsme ještě ťapali po pastvinách pod kopcem, v neděli už by to byla rallye bahno. I tak byl dole sníh těžší, strašně lepivý. První noc jsme s Luckou využili pohodlí auta, zatímco kluci losovali, kdo vyfásne Vojtího. Ten se ráno, ještě když všichni spali vytratil do štol Lazce a vrátil se „pomalován válečnými grafitovými barvami“. Nejsem si jist že to byl grafit co měl přes obličej, ale zapůsobilo to.
Asi po třech hodinách jsme se dokodrcali k restauraci s penzionem na vrcholku Kletě. Chvíli jsme zvažovali přespání, ale nakonec jsem uhádal variantu, že se dobře najíme, přespíme ve stanech a zítra se zas ti, kteří nemohou bez civilizace vydržet ani dvanáct hodin (namátkou třeba pan B., že?), tak ti se na vrchol vrátí zítra po snídani.
Noc proběhla víceméně v klidu, jen Kovára a Béňa hráli intelektuální hry tak dlouho, až vyčerpáním usnuli. Alespoň si budou navždy pamatovat jak se jmenuje slavný španělský pilot rallye a jak říkáme raketě evropského kosmického programu. Kolem půlnoci pak na rozcestí přijela auta, bouhchly dveře a zase odjely. Alespoň tak to tvrdí svědci, já jim to sice věřím, ale protože jsem to zaspal, tak za mě se to nestalo 🙂
A na závěr slíbená prekiovložka. Opět se potvrdilo, že s odvahou a sebejistotou nejdál dojdes, tedy vylezeš. Jihočeská dvasedmdesátka Grena tak byla pokořena se souhlasem ostrahy objektu.
Jedna odpověď na “Na Kleť!”