Konečně je počasí vyloženě letní. Teploty atakují třícítky, kam jinam se schovat než k vodě. Impulsivně se rozhodujeme pro rychlo vodáckou jednodenní cestu Loket – Karlovy Vary. Podle mapy je to šestnáct kilometrů, takže i návrat bude v pohodě. Prostě takový letní pohoda den. Skoro jako Ohře 2013. Skoro.
Když pominu klasiku ranního stresu v podobě „chtěli jsme vyrazit v devět, proč už je deset“ tak vše běží jako na drátkách a po necelé hodince parkuju v Lokti za mostem u kanceláře Dronte. Je tu docela frmol, takže chvíli trvá, než si mě paní ve skladu lodiček všimne, ale je to dobré, fronta je tu krátká. Na mou (z mého pohledu logickou) prosbu „Chtěl bych si půjčit loď“ odpovídá (z jejího pohledu jistě logickou) větou „tak běžte do kanceláře„. Tam teprve pochopím, co je to frmol. Fronta až ven a přesto paní z kanceláře trpělivě vysvětluje a instruuje.
Nafasuju dětskou vestu pro prcka a pro jistotu i dvě dospělé vesty. Ne že bych je chtěl, ale spíš z preventivně výchovných důvodů – kdyby František vestu nechtěl tak použijeme argumentaci „ale maminka i tatínek vestu taky mají„.
Rychlé předstartovní foto a pak už na vodu. Tedy ještě předtím si náčelník vyžádal čůrpauzu, což bylo bleskově realizováno. Výhoda toho, že jste dítě je ta, že je vám tolerováno očůrávání čehokoliv kdekoliv.
Samotná plavba byla báječná. Sluníčko, vody je málo, takže pohodový tok (v neděli už byla Ohře nesjízdná). Sem tam nějaký ten kámen nebo peřejka.
Pod Svatoškama dáváme občerstvení, ta stará bestie tu byla zas. Nemluvím o obsluze, ta byla fajn, ale o fence čehosi bitbulovitého, co minule prokousla Aidě plece a majitel pak odmítal převzít obálku s modrým pruhem.
Voda se pak hodně zpomalí a tak je potřeba občas hodně pádlovat, čemuž jsem se měl vyhnout. Nesrazil bych si tak vlastním pádlem brejle do vody. Takže od Tašovic to mám trochu v mlze, včetně propusti na jezu Tuhnice. Ale díky nízkému stavu vody jsem odvážně rozhodl, že jedem šlajsnu rovnou, bez zkoumání. Málo vody a kartáče na dně šlajsny z toho udělaly docela nudný zážitek, i když náčelník opakoval svoje obvyklé „Ještě, eště„.
Je překvapující že těch šestnáct km zpět jedete více jak hodinu. Patrick Zandl by to uběhl jako nic a ještě by si s vámi stihl popovídat o dědovi z pivovaru. Ale dokud se dá koukat z okýnka, je náčelník nejspokojenější cestovatel.
p.s.: náhledový obrázek ukazuje místo utonutí brýlí. To kdyby je náhodou někdo našel 🙂