Noc v oblacích

Tak téhle nabídce nešlo odolat. Pojeď s náma na Slovensko. Přespíme na metr širokém ochozu třísetmetrového komína a pak budem běhat dva dny po Malé Fatře..

Odjezd začal standardní panikou. Vzpomněl jsem si na šílenou noc na Lysé hoře a tak jsem cestou na sraz ještě zakoupil bivakovací stan pro jednu osobu. Byl asi rok ve slevě, poslední kus, a navic armáda, pro kterou byl původně vyroben, si ho sice moc pochvaluje, ale tenhle kus nechce ani se slevou. Tak uvidíme.Nemám eura, nemám mapu, ale mám lopatu, co kdyby nasněžilo. I tak je můj batůžek nejmenší ze všech.

Kolem jedenácté dorážíme do Povážskej Bystrice Místní legenda, 300 metrů vysoký elegán se tyčí ve zbytcích továrního areálu. Cvičně zdoláváme menšího bratra v areálu, má jen sto metrů. Těsně po půlnoci balíme a začíná šplh vzhůru. Opět si blahořečím. Malý batoh zavěšený obráceně, tedy ne na zádech, ale na břiše výrazně usnadňuje lezbu vzhůru. Ale i tak jsou ty stovky metrů vzhůru vyčerpávající.

Katka, jediná žena výpravy sice vrchol tak zdolá, ale nalehko a po shlédnutí situace odmítá spát výše než na prvním, patnáct metrů vysoko položeném ochozu. Vojtímu nezbývá než se samé lásky zůstat taky dole a tak bivakujem nahoře s Italianem sami. Jsem docela i rád, místa tu moc není a tak člověk aspoň neřeší kam si lehne. Prostě se natáhne podél stěny komína. Na rozdíl od českých velikánů tady chybí taková ta ochranná lišta dole, a tak výhledu nic nebrání. Zároveň ale nic nebrání propadnutí mezi zábradlím, ale na to se snažím nemyslet. Dolu stejně kvůli mlze nenií vidět, tak co.
Noc proběhla v klidu, ráno jsme dokonce zvládli čaj. Rozesmál mě převlékací rituál, holou zadnici do větru v této výšce člověk nevystrkuje často. Pak ještě nezbytné dokoření (vsadím se že je to nejdelší kořba v dějinách svazu) a hurá dolů. Tam rychlá svačina a razíme směr Žilina .