Po mohutném úspěchu prvního Survajvlu (první část a druhá část) bylo jasné, že musí následovat pokračování. Protože jde o tradici vzešlou z Trojnarozek, dohodl jsem se s ostatníma oslavencema, že každý ročník bude koncipován trochu jinak. Tentokrát jsme se usídlili na kraji kleťského lesa, všude kolem samé dubové hvozdy, které tiše obklopovaly naší Lesní chatu. Jen my, srub, vana a studna. A ještě alkohol, majitel v offroadu, studna (jak vidno, je důležitá), lovci s kulovnicema a tažený vývar. O tom všem to letos bylo.
Prvním překvapením bylo, že na sraz dorazil Kovára, dokonce včas. Stejně jako loni jede jeden člen grupy až v pátek, tentokrát je to Doktor, Straka letos nemohl. Já s Aidou jsme nestihli nákup v přelidněné Bille na Hlaváku, takže jsem s sebou měl jen půl bochníku chleba a kilovou konzervu tuňáka. Ostatní s sebou dle instrukcí táhli několika kilogramové suroviny na pořádnou polívku, kterou jsem tam hodlal pár vytvářet. Možná proto se tomu říká tažený vývar.
Cesta do Budějic, respektive do Krumlova probíhala v dobrém duchu, podpořeném čtrnáctistupňovým uhříněveským Aloisem. Jak vidno, témata debaty byla navýsost zajímavá a obzvlášť Kováru a Plívouše vyloženě zaujala:
Když se nám v Krumlově podařilo organizovaně vystoupit, bylo potřeba to zapít U Slepé koleje, což je příjemná nádražka s milou obsluhou. Slečna se sice chystala zavírat, ale našich 10 piv troje čipsy a dvoje cigára jí dvojnásobně zvedly denní tržbu a tak to s náma ještě vydržela.
Povzbuzeni na další cestu vyrážíme směr Červený dvůr, kde nám majitel nechal v tajné schránce klíč od srubu. Ani se mu nedivím, je kousek před půlnocí. Cestou se štěpíme na dvě skupiny, já s Fílou zcela nedobrodružně volíme značené cesty, družstvo Běháčků (bude o nich ještě řeč) se pak probíjí krajinou dle mapy. Našim cílem je dojít co nejdříve do cíle, jejich pak vydat co nejméně sil a vyhnout se případným stoupáním. Protože značkaři jsou vždy na místě dřív, vybírám klíč z tajné schránky (pod cedulí Ubytování) a na cestě zpět k odbočce na Hejdlov se pak potkáváme všichni. Čeká nás tříkilometrové stoupání noční krajinou.
Chata je prostě báječná. Velikostí tak akorát, bez výdobytků moderního světa. Uvnitř nás čeká překvapení, majitel vyslyšel naši prosbu a dovezl dvě basy lahváčů. Příjemné. Méně příjemný je pekelně kouřící sporák a stejně tak kouřící a smrdící plynová lampa. Je mi jasné, že za dovolenou bez civilizace se musí platit, ale přecijen za 300Kč na osobu a noc by o chtělo tyhle základní věci trochu poladit. Na nějaké velké debaty či oslavy není čas, jsme unavení a tak zaléháme.
Ráno se vyloženě pinožíme. Ranní ptáče Petr aktivně zatopí ve sporáku, čímž vykouří polovinu osazenstva ze spacáků. Druhá polovina pak ve spacácích nadále zůstává a tak společně rozebíráme kvalitu piva k snídani:
Odpoledne vyrážíme zpět do Krumlova, vyzvednout na nádraží Tomáše. Protože je Krumlov plný portálů (více o tom nesmyslu zde, vyrážíme do centra. Krom lovení imaginárních kamarádů jsme taky ulovili zcela reálné, báječné wafle v kavárně s příznačným názvem Deli 99.Cesta zpět do srubu je ve znamení přesunu mezi jednotlivými hospodami na trase. Zamítáme variantu pochodu z Krumlova a tak nás veze autobus na křižovatku u Červeného dvora. Trochu nás překvapilo, že to byla normální dodávka, ale vešli jsme se všichni najednou. No, a pak pro změnu zas cesta údolím do temného kopce, tentokrát obklopeni jinovatkou.
Nejen alkoholem, špekem a taženým vývarem je muž živ. Je potřeba dodat i sportovní aktivitu, v našem případě Běháček. Já vím, zní to jak eufemismus pro akutní průjem, ale jde o neškodnou derivaci orientačního běhu. Vydali jsme se do lesů všichni, buď běhat nebo aspoň na procházku. Já to vzal s Aidou nejprudším kopcem nahoru a pak výklusem dolů, bez přílišné orientace. Díky tomu jsme se vrátil dostatečně brzo na to, abych si užil jeden z benefitů Lesni chaty – venkovní vanu. Dá se pod ní totiž zatopit a pak se tam s pivkem pěkně vyráchat.