Původně jsme měli jet do Vykmanova, ale Tonda navigoval tak dobře, že jsme skončili na Měděnci. Což se nakonec ukázalo jako šťastný omyl, když jsme dostali možnost projít si areál opuštěného železnorudného dolu. Paní z vrátnice byla sice ráda že vidí nějaký lidi, moc jich sem asi nechodí, ale dovnitř se nás bála pustit. Ale ochotně nám dala čísla na majitele. Zastihli jsme toho druhého, údajně toho víc nevrlého, asi v dobrém rozmaru, protože souhlasil a ještě po klucích chtěl vizitku na Klub.
Důl má několik specifik. Fungoval mezi lety 1968 až 1992. Takže poměrně krátce. S dobou vzniku souvisí i architekrura, místo ocelových konstrukcí a typických kol na věžích je tu betonové dvojvěží. Na vyšší věži je nasazena jakási kostka, ve které je soustředěna všechna technologie.
Neodolal jsem a využil otevřených dveří do provozní budovy. Bohužel otevřenost spočívala v prokopnutí skleněné výplně. Trochu jsem se bál jak to bude vypadat vevnitř, ale zdá se že hledači kovů Měděnec neobjevili, nebo tu není nic co by se jim líbilo. Je taky fakt, že místo je uprostřed Krušných hor a tam se nechce úplně každému. Každopádně kanceláře a sklady zůstaly docela zachovány.
Procházel jsem je se zatajenýcm dechem, občas vrzly v průvanu dveře. Když v Mayrovce tvrdí, že “ máte pocit že horníci odešli před pár minutami“ , tak kecaj. Tady máte pocit že zacinká signalizace na nárazišti a chlapi se vyhrnou z šachty a půjdou přes cáchovnu do sprch. Škoda že z plánovaného muze sešlo.