Díl třetí. Gjirocaster

Špionážní letadlo nad Gjirocastrem

Na začátek musím říct, že nepoužívám správné pojmenování, to najdete tady, ale pro mě je to pohodlnější na psaní. Každopádně podle všeho je to krásné město. Zvlášť centrum, staré město je kouzelný. Spousta malých křivolakých uliček. Strmě šplhajících do kopce, dost často ještě z kamenných dlažek. Domky jsou tu malé, s typickými střechami z kamení (odtud pramení přezdívka kamenné město ) A pavlače, nebo jak to nazvat. Prostě do ulice vytrčené části domů, většinou tam, kde je slavnostní pokoj, aby měl co nejvíce světla. Do jednoho takového jsme se podívali. A byl to hned rodný dům Envera Hodži, albánského diktátora.

Díl Druhý. Ze Škodéru do Tirany

Tichá pláž posetá bunkry

Po výjezdu z hraničního pásma pozorujem z nadšením bunkříky rozeseté kolem. Průvodci nelhali, je jich tu jako máku. Asi po půlhodině cesty přijíždíme k mostu přes řeku vytékající z (nebo do, to jsem nmezjistil) stejnojmenného jezera, za kterou se má nacházet Škodér. Most je ocelový, tak na jednou auto a přejíždí se po letmo uložených břevnech. Na konci stál policajt a strašně nás vypískal, ani nevíme za co. Tak jsme radši pokračovali v jízdě. Asi za sto metrů je odbočka do města, nenechte se zmást, že není značená. My jsme ji přejeli, ale vrátili se a vjeli na vstupní bouleuvard. Bylo to nepopsatelné.Široká třída s chodníky na krajích a uprostřed. Tak to asi mělo vypadat. Místo toho jsme vleji na dva tankodromy oddělené od sebe asi půlmetr vysokým středovým obrubníkem. Sledování okolí je rušeno kličkováním mezi haldami suti, jáma na každém druhém metru. Pruhy nenexistují, chvíli jedeme sami uprostřed, chvíli jsme tři vedle sebe. Protože střední pruh nejde přejet,tak ten co se připojuje a chce jet na druhou stranu, to bez rozpaků švihá v protisměru, po něčem, co má být krajnicí.

Díl první. Praha – Sarajevo

Úplná propagační fotografie Mototechny Praha

Myšlenka odjezdu byla stejná jako u Ukrajiny, tedy vyrazit se po práci. Potíž byla s Migulelem, který sice skončil ve werku ve tři, ale v Reichu, tedy v Německu, což obnáší šest hodin jízdy do Prahy. Takže nakonec jsme vyrazili něco kolem deáté večer, na poslední chvíli volíme trasu přes Buďějky, Linz a Gratz. Druhou trasu, tedy trasu přes Brno, Vídeň a Maďarsko jsme si nechali na návrat.

První řídící směnu jsem si vzal já, Béna je lepší řidič v hluboké noci, kolem druhé až páté ráno prostě nevydržím.