Tohle místo je natolik ikonické, že přesahuje své hranice. Dávno už po fazolích nehlásím Sojku, ale právě toto místo. Odér, který areál na zpracování a tvorbu vzácných plynů umí vytvořit dokáže proniknout i do vzdálené Prahy.
Pokud jste kdy chtěli vidět ocelové město naživo, spatřit tisíce a jednu barvu noci, vypravte se sem. A pokud zrovna udeří mrazy, jako nám, máte o neopakovatelný zážitek postaráno.
Areál je nejen změtí trubek, vyfrkujících dmychadel a všelijakých technických divů. A na dohled toho všeho se také nachází malý, dokonale zastrčený lesík, úplně vyzývající k přenocování.
Teploměr v aute ukazuje neco kolem mínus deseti, když se brodíme čerstvým sněhem. Rozkládám plachtu, na ni kladu karimatku a vytahuju oba spacáky. Oba proto, že do jednoho balím Aidu, která hlídá. Vyrážíme na obhlídku, konkrétně na megalo, neboli chladící věž. Vstupní dveře jsou oválné a pobité nýty. Přesně jak z verneovky. Vstupujeme dovnitř, po malé betonové lávce obcházíme vnitřek dokola. Viditelnost asi půl metru, vlhkost stoprocentní. Přímo pod námi je systém chladících trubek, za dne bychom viděli i ven, teď jsme rádi že najdeme cestu ven.
Po návratu na bivak zjišťuju, že dva spacák byly naprosto zbytečné, Aida trvá na společném sdílení toho ve kterém jsem já. I když finální podoba (vyhřívá mi zmrzlé nohy) jí asi úplně nevyhovuje.
Ráno je mínus čtrnáct, V. jsem vyhodil na vlak ve Varech a pokračoval do Chylic.