Bylo mi něco do deseti let, když jsme v rámci prohlídky Husitského muzea sestoupili do podzemí. Táborské propojené sklepy, nebo spíš celá propojená sklepení jsou totiž součástí expozice (ale placená zvlášť).
Pamatuju si to jen matně, ale poté co jsme shlédli hrdinný třídní boj levicové lůzy proti pravičáckým klerikům jsme postoupili k ukázkám vozové hradby. Taková vozová hradba to je panečku něco, jak mi zajisté potvrdí každý Cimmrmanolog.
Proto jsem byl zvědavý, jak vypadá muzeum pětadvacet let poté. Začalo to slibně. Čtvrthodinový film o pozdním středověku byl poměrně jasně popisný co se situace a nálady ve společnost týče. Osvežující, zmizely fráze o utlačovaných a boji (předchůdců) dělnické třídy. Dojem, který fil zanechal na nadšeného, ale ne příliš schopného znalce historie (tedy mě) byl o dvou věcech. Evropa, tedy vlastně celý tehdy známý svět, byl v prdeli. Mor, non-stop válečný stav, rozdrobenost na tisíc a jedno království, jejichž představitelé ždímají to co zbylo z (doslova) promořené populace. A k tomu více méně vypasená církev, sem tam vícero papežů najednou, bohatí se vykupují z průšvihů úplatky, totiž desátky, No ideální místo pro nějakou tu ideologii „začneme znovu a lépe“.
Na druhou stranu je současná expozice hodně o politice. Ukázky zbraní jsou fajn, i když nejlepší představu o bojovištích, výhrách a prohrách dávají modely s cínovými vojáčky. Má vzpomínka z dětství se smrskla na jednu vitrínku. Hlavně zneužití pavézy pro státní symboly. Škoda, té manipulace bylo už od dětství tolik, že b si to zasloužilo víc.
A pak nastal samotný sestup dolů. Není to nic světoborného. Prostě pár sklepů, které v padesátých letech propojili. V podzemí obejdete náměstí a vyjdete na opačném konci. Je to pěkné, obzvlášť když vám průvodkyně říká, že teď jdete pod poštou, teď pod kavárnou. Co bylo ale naprosto skvělé, vzpomněl jsem si na dětství. Vybavil se stejný pocit napětí, zvědavosti a objevitelství. A za to musím muzeu poděkovat..
