Prčice v dešti. Sólo pro dva.

Někdy si prostě nemůžete pomoct. Víte, že to zabere celý den.Víte, že to bude dlouhé, a že to asi bude i bolet. A že předpověď počasí není dobrá, takže se nikdo nepřidá. Ale přesto, nebo možná právě proto, jsem letošní Prčice nemohl vynechat.

Ze začátku to šlo. Přispal jsem si a na start jel autem. Nemusel jsem tak dobíhat autobus jako loni , kdy jsem se málem poblil už v Uhříněvsi. Na Hájích jsem vyplnil formality do mapy, dostal startovní razítko s časem startu 5:30 a stejně jako loni odpovídal kladně na dotazy, zdali to pejsek ujde. Nepochyboval jsem, že to Aida dá. Na rozdíl ode mě, letos absolutně bez chodeckého tréninku.

Vyrážím. Počasí drží, je sice pod mrakem, občas mží, ale nic zásadního. Jdu spíš pomalu, cílem je ujít co nejdál, a ne dojít až do Prčic. Kolem čtvrt na osm přecházím obchvat. Zas mě překvapilo, jak ty čtyři pruhy dálnice změnily pole, co tu bývalo, když jsem s Prčicema začínal . Snažím se o volnější tempo, mám strach abych to nepřepálil na začátku. Stihl jsem se ráno nasnídat, nemám hlad, takže se jde docela v pohodě. Nemám ani moc jídla, vody jen do půl litru. Netahat toho moc.

Tedy až na to bloudění. Tím, že jdu sám, tak prostě občas zapomenu zahnout, nebo se nechám strhnout davem. Naštěstí po kilometru, max dvou mi to dojde a tak se vracím relativně rychle, i když čím blíže cíli, tím více každé opomenutí bolí.

Z Týnce (příchod v jedenáct, odchod 11:25) vyrážím odpočat a posilněn. Trochu jsem zariskoval, ale zdá se, že jedno velké pivo mělo spíš pozitivní účinek. Poprvé mě napadá, jestli bych to dnes mohl dát. Uvidíme, do cíle zbývá dvaapadesát kilometrů. Navíc jdu pomalu, v limitu to nedám, snad počkají jako minule.

Těsně po půl třetí dostávám razítko v Neveklově. Hledám záchod, ale jediná šance je v hospodě. K tomu se ještě ochladilo a tak se jdu ohřát česnečkou a Kofolou. Aida využívá pauzy, choulí se na koberec pod stolem a bleskově usíná. Pokušení to taky zabalit je silné, teplo hospody láká. Přemáhám se, a ve tři opouštím Neveklov po červené. V tu chvíli začalo pršet a nepřestalo dalších 28 kilometrů.

Navlíkám na sebe pršipláště, do bot mi holt nateče, s tím se nedá nic dělat. Přemýšlím, zda nasadit pláštěnku i Aidě, ale odrazuje mě první přechod bahna, kdy se bleskově mění v bahnitou kouli. Takže budem muset capat, ať se zahřeje. Navíc čas je proti mě, musel bych utíkat abych stíhal kontroly. Což nezvládám fyzicky ani psychicky. Za vytrvalého deštíku zase zmatkuju a musím se vracet. Pro jistotu volám Lucku, aby vyrazila z Prahy.

Do Kosovy Hory vcházím těsně před šestou. Zas je tu lákadlo vlaku na Prahu, jede za deset minut. Mě ale čeká ten nekonečný kousek od nádraží ke kontrole. Pohádkově hodná babička je schovaná před deštěm v hospodě a chlácholí mě i psisko. Mám už všechno durch, i mapa už je trochu rozpitá. Dávám si rychlou kofolu a do petky půl litru točený malinovky, vodu už jsem před deseti kilometry dopil.

Seděl jsem v hospodě ani ne deset minut. Ale stihl jsem pěkně ztuhnout a prochladnout. Vytahuju kulicha. Na Hájích jsem si nadával, že táhnu moc věcí. Teď jsme za to vděčný. Na víc kousek za městem přicházejí kopce a tak se zahřívám.

Pomalu se stmívá a mě je jasné, že do limitu to nestíhám. Snad na mě počkají jako loni. Tajná kontrola je na obvyklém místě, za ní vím, že už to není daleko, byť to znamená ještě osm devět kilometrů. Stmívá se čí dál víc a začínám běžet. Když je to po rovině, nebo mírně z kopce. Je to spíš takový klus, ale urychlilo mě to. Díky dešti je sice cesta samé bahno, ale každý došlap je příjemně tlumený, takže mě nic nebolí. A aspoň se trochu zahřeju. Zato Aida na tom byla čím dál tím hůř. Já jsem si vytvořil pod oblečením mikroklima (smrádeček ale teploučko), na ní ale chlístalo bahno pořád. Musí do auta,  nechci aby nastydla. Asi dva kilometry před cílem křižuje trasu polní cesta. Naviguju Lucku, chci ji do auta dát Aidu, vypadá že toho má fakt dost. Cesta je pekelně rozblácená, auto je zacákaný, Aida je zacákaná, bahno kam se podíváš. Balím psiko do deky a mikiny, snad zaneřádí auto co nejmíň. Jakmile je v autě, okamžitě usíná a na nějaký lítání nemá evidentně chuť. Já pokračuju tmou do Prčic.

Tam už nikdo není. Pokročilá hodina a déšť vyhnala skoro všechny z náměstí. Osamocen docházím k botě přesně ve čtvrt na deset. Hledám kontrolu, posílají mě do hospody na druhé straně. Počkali na mě, zrovna jim přinesli guláš se šesti, tak mají dobrou náladu. Dostávám finální razítko, odznáček a tatranku. Jsem šťastný.

Čekala mě ale ještě jedna zkouška. Vyčerpán volám Lucce, kde je, že jsme se dohodli na vyzvednutí na náměstí. K mojí smůle jsou tu dvě a tam musím čekat, než Lucka prokličkuje ke mě. A pak se převléknout. Má skvělá žena mi totiž vzala suché oblečení (za což ji v té chvíli nekriticky zbožňuju). Svlékám všechno, jsem promočený úplně všude. Je asi devět stupňů, dostávám třestavku z mrazu. Ale sedim v suchu a relativním teple a je mi skvěle. Už se teším na příští, jubilejní ročník. Budou to moje páté Prčice a padesáté vůbec. Kdo půjde se mnou?