Quid accidit ut Survajvl manet Survajvl

K nalezení motta a vlajky Survajvlu nás motivovala skupinka trempíku našeho věku, kterou jsme potkali ve vlaku z Telče. Jen na rozdíl od nás byli všichni v zeleném, měli kytáru a uměli zpívat. Ale ta krásná zbytečnost, „bojová zástava“, nás oslovila. Vyšívat se jí asi nikomu nebude chtít, ale stvořit heslo, to jsme zvládli.

Dva dny před tím jsme sestupovali z Javořice po bujaré noci. Po zelené směr Pařezitý rybník. Cestou  obhlížíme Míchovu skálu, kde nám společnost dělá stádo divočáků. Stejně jako my mají kňouři radost, že přežili včerejší noc a tak spokojeně proběhnou vrtíc ocásky. My se tak můžeme věnovat výhledu z vrcholku skal. Díky mlze je vidět až na tři metry a tak fantasie pracuje naplno. 

Stejně tak podněcuje fantasii i areál opuštěného lomu. Rozkládá se kousek od vrchu s krycím jménem Vrch.  Vytěžená jáma je zaplavená, v létě tam může být zajmavé koupání. Zatímco fantazie ostatních  vykresluje letní scenerie,  moje zažívací ústrojí hodlá vykouzlit zcela jiný obraz. Trochu zoufale hledím na tři (!) povalené kadibudky a doslova vteřiny před katastrofou nalézám oporu  u paty mohutného smrku.

Překvapilo mě, jak živo je na zřícenině hradu Štamberk. Plál oheň, grilovaly se buřty a procesí místních i s dětmi táhli vzhůru na hrad. My naopak klesali dolů  po modré k Mrzatci. Kousek od něj se nachází k krásné, zřejmě veřejné tábořiště i s několika týpí. 

U Mrzatce trochu kufrujeme, opět se potvrzuje pravidlo, čím víc názorů tím větší bloudění. Každý vejrá do svého chytrého telefonu  a nápady na směr dalšího postupu se diametrálně rozcházejí. Nakonec, s pomocí majitele na telefonu nacházíme naše dnešní ubytování.

Sice bez vody a bez elektřiny ale zato s funkčními a výkonnými kamny.  Jako pozornost majitele jsou tu i dvě basy piv a část sudu po předchozí bandě.  Zásob  máme ale dost, někteří vytahují  stále nové a nové skleněné lahve s alkoholem. Pro jistotu ale vyráží většina krom mě s Fílou do hospody v Mrákotíně. Vaří zde speciality „Kozičky paní Vlastičky“ a „Žaludeční  orgasmus“.  Pohlreicha by sklátil infarkt.

Já využívám posledního světla a instaluju hamaku. Vypadá to na čistou oblohu po celou noc, pro jistotu natahuju mezi břízu a stožár na kuželky i pláštěnku.  Hodila se, jak vidíte v tohmhle videu. Za tmy, když se výletníci vrací, usedáme ke stolu, otvíráme piva a zapalujeme svíčky. Letos byly povinně na seznamu výbavy. Ne ty čajové hovnosvitky, ale pořádné, stolní.  No dobře, Petr V. vzal hřbitovní, nevím co tím naznačoval. Letos totiž neproběhla žádná akce Petr ve sněhu, Fíla ve studni an nebylo koho razítkovat. I tak jsme ale svíce zhášeli až s ranním kuropěním.

Dopoledne bylo ve znamení shonu. Kovára musel být doma včas, jinak by jeho žena nestihla cvičení.  Proto si zamluvil místenku v buse  hned po obědě a proto strašně pospíchal. A protože ho máme rádi, tak jsme se mu napřed vysmáli, zaklepali pantoflema a pak vyrazili do Telče  s nim. Tedy s ním… Byl jak na trní, takže trhl partu ještě s Petrem V a vyrazili napřed. My stihli uklidit a předat chatu. S majitelem perfektní dohoda, a navíc nás ještě svezl kus autem, takže jsme ty dva spěchače dohnali hned v první vesnici.

V Telči se několikrát opakovala známá scénka s čučením do map v mobilech, ale nakonec jsme jako jedna skupinka dorazili na náměstí, kde nás ulovil naháněč od Černého orla.  Porce mají slušné, cena odpovídá turistické zóně, kvalita jídla taky. Takže dobrý, takže za tři, takže příště už jinam.

Příjemným překvapením je již zmiňované nádraží v Telči. Je společné pro vlak i bus.  Je čisté, útulné a člověk se tu cítí dobře. Nevím jak dlouho to vydrží, ale v roce 2017 to má 4 hvězdičky z 5.

Ironií osudu měl bus na dálnici v zácpě zpoždění a tak dorazil do Prahy pozdě. 

Napsat komentář