Před třiceti lety věc nemyslitelná. Uranové doly patřily k strategickým stavbám socialismu a přístup do nich byl možný jen přes hornické učiliště. Dnes nám to trvalo jen rok, než jsme získali pozvání na prohlídku. Projdeme bránou a v kanceláři hlavního inženýra si nad mapou rozvrhnem, kam se půjdeme podívat. Hned je jasné, že to v daném čase nemůžeme stihnout. A že fotit leda za pochodu.
A dojmy z posledního funkčního uranového dolu ve střední Evropě? Připadám si trochu blbě. Jako exot, co se přišel podívat a přitom se všichni dívají na něj. Míjíme střídající se party, občas mám tendenci pozdravit, ale na Dobrý den tu nikdo nereaguje. Utrousí Zdař Bůh nebo jen Zdař! . Nejčastěji ale jen něco zavrčí, na vyfešákovanou bandu turistů to stačí. A to přitom na první pohled vypadáme stejně. Modré, tisíckrát seprané montérky, přilba se světlem, sebezáchranný přístroj přes rameno. Ale přestože mám v holínkách místo ponožek onuce jako všichni haviři, jsme na první pohled jiní.
Na horním nárazišti se nasoukáme do klecí, jsou tři nad sebou, každá pro šest (prý i osm) lidí. Klec napřed popojede nahoru, aby mohli nastoupit všechny tři patra. Teprve pak se plynule, ale pekelně rychle rozjede dolů. Šup a jsme ve tmě. Kolem nás sviští beton a blik, to bylo težební patro. A zas beton a zas blik. Celkem dvanáckrát a jsme půl kilometru pod zemí. Zatím je to skoro stejné jako na Svodnosti . Změna je ale patrná na nárazišti. Tohle je aktivní důl, tady se pořád něco děje. Chodby mají průměr na dvoje koleje, je tu pěkně živo. A taky zima, je tu chladno jako na povrchu, díky všudypřítomně kapající vodě možná ještě víc.
Nastupujeme do důlního vláčku, máme štěstí že jede naším směrem. Za strašlivého randálu a tmy se přesouváme asi kilometr k druhé jámě. Rychlost není závratná, cestu zpět o pár hodin později jdeme pěšky, a trvá to skoro stejně dlouho.
Jízdu končíme na malém nádražíčku, vyvalíme se ven a opakuje se nástupní rituál spouštění pod zem. Dalšího půl kilometru. Tady už je tepleji. Míjíme několikery protivětrné dveře, za každými vyskočí teplota o pár stupňů, za posledními jsou skoro tropy. Všechny foťáky se okamžitě zapaří, vlhko a teplo je pro optiku špatná kombinace. Nedá se tak moc fotit.
Jdeme se podívat na zatopenou jámu slepé dobývky, je zatopená přesně po okraj jámy, až k opuštěnému těžebnímu stroji. Když se blížíme k odbočce za kterou se jáma skrývá, slyšíme bouřit mohutný vodopád. Rachot se zvyšuje až není slyšet vlastního slova. O to větší je naše překvapení, rachot má na svědomí průvan, nikoliv voda. Prolézáme menším čtvercovém průlezem a koncentrovaná síla vzdušného proudu nám sráží přilby z hlav, občas někdo musí i chytat balanc, když je vzdušným vírem důrazně popostrčen vpřed.
Pokračujeme zpět do hlavního překopu až pod čelbu. Těží se zajímavým způsobem. Napřed se lokalizuje ložisko. To je vysoké třeba padesát metrů. Štola z překopu se vede tak, aby byla na spodním konci ložiska. Pak se vede šachta vzhůru, až na horní konec ložiska. Tam další štola podél horního okraje ložiska, a ta slouží jako základ těžby. Poté co se vyrube a vyčistí, je kompletně vydřevená (tedy vyztužená dřevem) a to nejen strop, ale i počva (podlaha). Celá štola se pak odstřelí. Všechno dopadne na vyztuženou počvu a vlastně jí tím zpevní.
Pak se z té kolmé šachty, tři čtyři metry pod první horní štolou vyrube nová. Ta už je v ložisku, takže se těží i ruda. A tím, že se předtím vyztužila podlaha, tak při odstřelu v té současné štole může odstřelit hornina i ze stropu. Vyztužená počva z horní štoly se stala vlastně stropem. A stávající štola se vyrube, vyčistí, vydřeví a a zas odstřelí. A tak dokola, dokud se nevytěží celé ložisko.
A jaké jsou výhody tohoto systému? Když je ložisko vysoké, postupným stropováním se zajistí, že nemůže spadnout něco z veliké výšky,vrstvy podlah a stropů zachytí i velké sesuvy. Nevýhodou je, že na jedno patro padne malý lesík smrkového dřeva. A samozřejmě spousta ruční práce.
Nastal čas návratu, vláček nám ujel a tak jdem pěšky. Pak už jen dvakrát 500 metrů vzhůru a denní světlo nás zdraví. Vracíme půjčený mundůry a na bráně zamáváme vrátnému jako staří známí. Třeba zas jednou….
Na závěr se ještě někteří z nás podívají na celý komplex z výšky.
