Druhým parkem navštíveným během dovolené v Chorvatsku jsou Severní Velebity. Po vodnaté Krce je tohle naopak krajina úplně bez vody. Dokonce u vstupu jsou cedule dotazující se zda máte s sebou dostatek vody.
Našim cílem byla vesnice Krásno, jeden ze správních bodů parku. Se západočeským Krásnem tohle Krásno nemělo krom jména moc společného, a tak jsme po malé instrukráži v turistických informacích pokračovali vozy po asfaltce až k branám parku, kde kupujeme lístky. Opět je to finannční pecka, ale vem to čert. Po makadamové cestě stoupáme až pod vrchol Závišan, kde necháváme na osamělém parkovišti auta a vyrážíme po značené cestě směr horská bouda. Celá Premužićova stezka má přes padesát kilometrů a byla pojmenovaná po staviteli, který ji budoval v třicátých letech. Je to kus díla, místy vede podél strmých srázů a jen dokonale na sucho vyskládané mostky a ochozy zabraňují pádu do hlubin. Asi by to dost boleleo, i proto že vodní eroze tu upravila skály do podoby břitů, takže nějaké výlety mimo vybudované stezky jsou nemožné.
V bodě obratu, tedy horské boudě s luksusním VC přilepeným ke skále dochází nejen k zanechání bio odpadu, ale po zhodnocení sil i k rozhodnutí vrátit se stejnou cestou zpět. Nicméně dalo by se tu bez problémů přespat, kamenná bouda je vybavena kamny i postelí. Dokonce tu někdo nechal bagetu, na což reagoval podrážděně Plívouš s tím, že to do chaty přitáhne myši a že je lepší tam nic nenechávat. Tak jsme ji snědli.
Cestou zpět k autům jsme se rozdělili, aktivnější skupinka vyšplhala na jeden z vrcholů v okolí, kde vedeni poměrů a světaznalým horalem postavili kamenou mohylu. Když jsem ji konečně sestavil, nastalo focení a sestup zpět na cestu a ústup k vozům.
Pro cestu zpět jsme vynechali dálnici. Těch sto kilometrů po ní je sice pohodlná, ale ubíjející jízda. Sestoupali jsme tedy na druhou stranu hřebenu. Cestička byla neuvěřitelně klikatá a Kovárův červený golfík to švihal pěkně svižně. To že mu nefunguje ABS se ukázalo, když mu před kola skočil zajíc. Dupl na brzdy, od zablokovaných kol stoupaly oblaka smradlavého dýmu. Ale zafungovalo to, ušák v klidu odhopkal a my mohli sestoupat na klikaté pobřeží. Chvíli jsem s ním ještě držel krok, ale asi stárnu nebo co, zvolnil jsem, dokonce pod limit a piánko vykružoval jednu zatáčku za druhou. Bylo jich asi milion a všechny se mi líbily. A zbytek vozu alespoň mohl sledovat středověkou cestu vedoucí kolem nové asfaltky.