Při letní návštěvě cínového dolu Sauersack nedaleko Rotavy jsme se s Petrem V. dohodli, že by stálo zato, uspořádat víkendové putování po zasmušilých pláních Krušných hor. Vzhledem k rodinným povinnostem vyplynuj jediný termín, přesně daný jarní víkend. Pojem jarní je v souvislosti s letošní zimou trochu mimo, na pláních bylo přes dva metry sněhu. Protože Petr nemá lyže, rozhodli jsme se podívat do neméně zasmušilé, ale o pár set metrů níže nad mořem položené krajiny Slavkovského lesa
Po ani ne pětiminutové jízdě vlakem vystupujeme v Lázních Kynžvart. Nádraží le asi kilometr a půl od města, čekala nás procházka kolem Kynžvartského kamene, což je obrovský kulatý balvan s erozníma rýhama kolem dokola. Za kostelem to pak berem do kopce ke zřícenině hradu. Před pár dny byla obleva ale teď mrzne až praští, dá se po zmrzlém sněhu báječně pochodovat. Škrábem se do kopce, přičemž samotné finále z „dolního“ hradu je skutečně krátká, ale výživná lahůdka. U jediné dochovalé stěny ušlapávám jamku na oheň. V okolí je spousta suchého dřeva a tak zachvíli už smažíme buřty. Před spaním stačí vše zahrnout sněhem a po ohni ani památky. Zbožňuju zimní táboření.
Ráno nezačíná dobře. Strašně jsem se navlík a zapomněli jsme otevřít větrací otvory ve stanu, takže mě probouzí horko a nepředstavitelnej smrad. Ten česnek před spaním tomu taky nepřidal. V noci připadlo tak deset čísel a tak v chroupajícím sněhu balíme stan a vyrážíme po žluté na okruh přes Sedlo, Kladskou, Farskou kyselku a Smraďocha zpět do Mariánek. První část jde dobře, nikde nikdo, ale pak narazíme na běžkařskou stopu. Netušíme že je to lázeňský okruh, ale první skupina běžkařů je fajn, doporučí nám dobrou hospodu na Kladské. Tam docházíme asi kolem poledne. Takovou sbírku loveckých trofejí jsem už dlouho neviděl, nejvíc mě berou tři vycpaný veverky kolem stolku.
Po obědě vyrážíme kolem legendární restaurace U tetřeva na naučnou stezku Kladská. vede kolem stejnojmenného rybníka a podle průvodců a označení je celoročně přístupná a to i pro vozíčkáře. No, nevím, třeba existují nadšenci s pásovým křeslem, pokud ano, dejte pls vědět. my jsme se prokousávali (už jen) dvaceti třiceti čísly sněhu, až k povalovým chodníkům vinoucím se přes bažinatý okraj až zpět na silnici. U ní je i hráz kde začíná dvacet šest kilometrů dlouhá Dlouhá stoka, která od 16.století poháněla důlní díla v Horním Slavkově a okolí.
Když dorážíme na vytipované místo přespání, tedy altánek v němž vyvěrá Farská kyselka, jsou necelé tři hodiny, což je o cca dve hodiny dříve než se tak mělo stát. Ale ve sněhu se těžko odhaduje tempo, viz chylický výlet na Svatošské skály. Takže chvíli lelkujem a pak se vydáváme vstříc Smraďochovi. Jdu mezi Béňou a Petrem. Přijde mi že tomu prvnímu ušel plyn. Z kartuše. A tak ho chvíli očucháváme. Nic. Za chvíli to samé hlásí Petr, s dovětkem že sem pěknej dobytek. Ale že by taková síla byla přírodního charakteru, navíc v romanticky zasněžené krajině nás nenapadá. To už ale stojíme přímo u popisné tabule. Bohužel situace je stejná, je to všechno pod sněhem. Není nic vidět ale ten smrad proniká i přes to bílý svinstvo.
Rozhodujeme se tedy vypravit směrem k penzionu Nimrod, který leží nedaleko. Podle Petra je to malý romantický hotýlek v lesích. Není. Tedy asi býval. teď e to vybydlený horský hotýlek, z fleku se tu dá natáčet zombie horror. Rozhodujeme se tu přespat, ale místní tu hrají airsoft a tak se předtím přesouváme k Rájovské myslivně, Petr tu slavil rozlučku se svobodou. Když se vracíme k Nimrodu, je už tma a tak prohlídka má opravdu bojový charakter. nacházíme jeden vhodný podkrovní pokoj. Nemá sice ani dveře ani okno, to ale vyřešíme skříní a skoropasujícíma dveřma z chodby. Po labužnické večeři si kluci postavili stan, já po minulé zkušenosti spím mimo stan. I tak mi bude v noci vedro a tak si do spacáku beru petflašku s ledem, abychom na snídani měli vlažnou vodu na čaj.
V neděli se obloukem vracíme do Mariánek. Cestu si ještě zpříjemníme obědem hospodě U pejska a kočičky, výzdoba je stylová a navzdory názvu vaří dobře. Najdete ji v Závišíně ze kterého pak jako my můžete vystoupat na Podhorní vrch, kuželovitý kopec a skalním hřebenem na vrcholu, ze kterého je nádhernej rozhled po okolí. Pak se pouštíme přímo dolů lesem na železniční zastávku Milhostov, kde chytáme příhraniční vlak, patřící Řebíčkovu Viamontu. Přesto, jakej je to prevít, tak vlaky jsou naprosto dokonalý. Čistý, moderní, bohatě prosklený a to i vepředu a vzadu, takže jízda kroutící se lokálkou je zážitek.
Zdravím,moc heské vypravování.Divím se že jste tak odvážní a přespali jste v penzionu Nimrod.Vážou se jk němu pověsti o kterých se traduje že se zde objevují neznámé jevy.Nejsem strašpitel ale do Nimroda by mě v noci nedostal ani pámbuh.
No,taky jsme měli pocit že tam nejsme sami. Je to vskutku zajímavé místo.