To si takhle jednou vyberete na mapě ten nejzelenější kout českého lesa. Jen samé lesy, jeden připrcnutý kopec široko daleko a klid a ticho vůkol. A až na místě zjistíte, že je tu srocení bývalých pohraničníků. Už chápu, jak se cítil uprchlý vězeň Kulhánek, když „si z okénka své cely vybral směr do toho nejhlubšího lesa. A ona je tu restaurace.“
Ona restaurace, tedy pojízdný stánek, už měl zavřeno, takže guláš SNB ani pohraničníkovu klobásu jsem neochutnal. Ale dechovku na ochozu stanice jsme viděli, slyšeli, mladý pán přidal i tanec.
Přitom to celé začalo úplně jinak. Zaparkovali jsme před zříceninou kostela, pěkně zakonzervované díky přeshraniční spolupráci. Po zelené jsme mířili na asi čtyři kilometry vzdálený vrchol. Všude klid a mír. Od parkoviště za obcí je standardně vozidlům vjezd zakázán, dnes ale dostali od policie výjimku, takže každých pět minut nás miulo auto, protože nahoře skončil ofiko program. Ti ohleduplnější jeli na prašné cestě krokem, majitelé služeních a teréních vozidel si zjevně zakládali na co největším oblaku prachu.
Poprášen, spocen a správně rozhicován výstupem jsem na dyleňském vrcholovém povětří vychladl, v klidu shlédl sochu pohraničníka (kvůli které se to celé dělo) a s ještě větším klidem shlédl squadru azuru, která na vrcholu kolem páté ještě zůstávala. Věkový a váhový průměr ochránců hranic působil tragikomickým dojmem, stejně jako článek z Haló novin
Alespoň že cestou zpět nás držela dobrá nálada, která vydržela až domů a mama-krize vypukla až tam.