Takže začínáme. Je pět ráno, tma a klid vůkol. Před náma měsíc volna. Placeného. Zvlášť to druhé je mi vyloženě příjemné. Takže ani neremcám, vstávám a balíme. V půl sedmé stavíme u ségry, už jsou s Johýsem připravené a vezou nás na letiště, za což ještě jednou velký dík.
Odbavovací procedury proběhly standardně, trochu zbytečně balíme bágly do folie. Let sám o sobě byl tak nějak v mezích očekávání. Ukrajinský AeroSvit je prostě něco trochu jiného než Air Quatar, ale v pohodě. Sendvič a kelímek tomatojuice dostane každý.
Kolem poledního dosedáme na plochu letiště Borispil, uváděného jako modernější ze dvou kyjevských letišť. Teplota je přijatelná, lehce pofukuje. Letadlo zaparkuje na ploše a do haly drandíme busem. Nejsme jediní, chobot z haly mají asi jen dvě tři letadla. Cestou míjíme žlutomodré speciály, tušíme že ty budou lítat směr Srí Lanka. V hale se oddělujeme od většiny, která jen transferuje, my jdeme k odbavení. Razítko do pasu, vyzvednout bágly, vyměnit dolary a hurá na shuttlebus směr centrum. Za 25hřiven na osobu nás to doveze až přímo k Hlavnímu nádraží. Vzpomínky ožívají, je to šest let co jsem tu byl naposledy v rámci prvního ze série roadtripů tehdy ještě s legendárním bílým žigulem . Zas tak moc se nezměnilo, dáváme si polívku v bistru v nové části. ta je spojená se starou budovou takovým obřím nadchodem, ze kterého se sestupuje ke kolejím a které funguje jako čekárna a je plný krámků a obchůdku. Ve staré budově se ptáme policistů, jestli neví kde jsou turistické informace, netuší a s ubytováním je to ještě horší. Když jsme za dva dny šli zas kolem, stáli stále na tom samém místě.
Z minula jsem si pamatoval, že jsme sehnali ubytování přes bábušku což je babka postávající před nádražím s cedulkou z kartonu a ta nabízí pokoj/byt podle toho co kdo hledá. Její cena 300 hřiven za osobu se nám moc nezdá, navíc je to za pokoj v bytě kohosi. Tak zkoušíme jinou, ale ta se ukáže jen spojka té první, takže jedem do centra. Kupujem žetonek na jízdu metrem, výhoda oprati Praze je ta, že je jedno jak dlouho a kam člověk jede, žeton platí prostě na vstup. Permice u okénka neznali, tak nevím zda je na UA vůbec mají.
Bloudíme po Majdanu Nezalezhnosti tedy po Náměstí svobody, obdoby našeho Václaváku a po Chresčatyku širokém dlouhém bulváru protínajícím majdan na jedno konci a končící u tržnice Besarabka o které bude ještě řeč. Díky Léně co chtěla kafe se stavujeme u mekáče a hned vedle jsou vytoužené informace. Posílají nás do hostelu pár bloku odsud a tak jdeme pěšky, což je fajn, protože alespoň poznávám místa která jsme před tím objížděli žígem. Mám pocit, který jsem třeba v Praze už dlouho nezažil, že jdete neznámou ulicí a najednou se vyloupnete někde kde to znáte a říkáte si “ Aha tady už to znám, to je fajn že se sem dá dostat tudy“.
Hostel Lux D´Or najdete na ulici Observatornaja v čísle 10 za naprost nevýraznými a nenápadnými dveřmi. Dům, a hlavně výtah působí svérázně, ale samotná hostel je naprosto perfektní, s wifi, vybavenou kuchyní a několika pokoji s palandami. Zvolíme zlatou střední cestu, pokoj s osmi místy. Cena za dva dny je 420 hřivem. Bábuško, běž se klouzat…
Fotky za celý pobyt na UA najdete v druhém dni….